Přečtěte si novou povídku Art of Living!

Phoenix

27. září 2015 v 23:04 | liška |  Traditional
Jméno: Phoenix
Přezdívka: Phoe

Fotogalerie: ZDE
Rodokmen: xxx

Věk: 10 let

Pohlaví: Hřebec
Plemeno: Shire

Potomci: xxx
Sourozenci: xxx

Sire: xxx
Dam: xxx

Původ: Od tety z USA
Stav: 10/10

Zaměření: Rekreace, chov, výstavy

Ocenění: xxx Doplním xxx

Poznámka: Phoenix je takový náš medvídek. Velký, chlupatý, ve všech chodech neuvěřitelně příjemný a nikdy by neublížil mouše. Nesnáší dlouhé stání v boxu, nejlepší pro něj je jen tak se procházet po pastvě, žvýkat si a nenechat se rušit. Možná kdyby mu za hlavou vybouchla bomba, tak by líně zvedl hlavu, dvakrát žvýkl a v klidu se pásl dál. Asi by mu bylo jedno jestli mu na hřběte normálně sedíte či děláte break dance nebo jedete pozpátku. A že nějaké větve či plachta mají být pro koně noční můra? Ale kdeže. Kdyby uměl mluvit určitě by na ostatní koně divně koukal se slovy: "Plachta, no a?" Až takový flegmatik to je. Ale kdo by ho neměl rád. Je to ten největší pohodář široko daleko :)
 

Bezmocná

22. září 2015 v 11:52 | liška
Ani si nedovedu představit, kdyby se stalo něco horšího. A já tady ležela ne dva týdny, ale třeba rok, dva nebo do konce života. Obdivuju ty lidi. Protože mě by asi kleplo. Už teď začínám lehce šílet.

Zase jsem nenapsala, vím. A je mi to upřímně dokonale jedno. Konec prázdnin byl úžasnej, dokonce se mi podařilo se rozbrečet, že už končí. Seděla jsem a brečela, protože jsem se bála, co všechno se změní a nebude tak skvělý jako bývalo. Hmmm.

Začal školní rok a zezačátku pohoda. Druhý týden jsme však nebyli ve škole a v pondělí ráno naše třída vyrazila na kolech směr Sázava, kde měl proběhnout náš cyklisticko-vodácko-turistický kurz :D. Uf. Přes 50 km jsem přes mé překvapení ujela naprosto v pohodě, nechci se chvástat ale byla jsem nejrychlejší z holek, tak jsem jezdila vepředu s klukama. Popřípadě si dojela dopředu a zase zpět k holkám... když má člověk vepředu pelotonu motivaci :D. Na naše velké pány cyklisty jsem rozhodně neměla, ale tak proč nejet s klukama že. Bylo zajímavé sledovat, jak hlavně naše "nádherné hvězdičky" nemohli kvůli prohuleným plicím vyšlápnout ani první kopec :). Jak jen to je vidět.
Kurz byl skvělý. Skvělí učitelé, já neustále na pokoji u kluků (s kamarády i přítelem) a hlavně byla sranda. Poprvé jsem i seděla na kánoji, odjela na tom celodenní výlet a kupodivu jsem svýho skělýho zadáka ani nevyklopila. Fotek je dost, zážitků ještě víc. Je ale pro mě hrozně smutné, že tohle byla pro naši třídu v podstatě poslední akce. Jsme ve třeťáku a už nic. Pomalu zjišťuju, že až na vyjímku je mi nejlépe s klukama. S určitýma klukama. S kamarádama a přítelem (který se ke mě chová úžasně. Objevila jsem ten nejúžasnější pocit- když vás někdo má opravdu rád).

Ale všechno dobrý asi musí skončit. Minulou neděli jsem měla malé "výročí", alias zatím nejlepší tři měsíce mého života, s přítelem. Ale už tehdy mi nebylo dobře. Zhoršilo se to tak, že já věčně zdravá jsem najednou měla několik dní horečky a bylo mi vážně blbě. Po návštěvě doktorky jsem však zjistila, že mám mononukleózu. Nechci aby to moc lidí vědělo, al proč to nenapsat sem. Co že to vlastně je? Už jsem druhý týden doma, skoro pořád horečky, bolest hlavy, celýho těla, naprostý nechutenství, zvracení a všechny příznaky angíny k tomu. Jako korunka, neuvěřitelné točení hlavy, že jsem zezačátku nebyla schopná ani chodit a nevysvětlitelná únava. Bacil mononukleózy ještě k tomu napadá játra, takže i kdybych měla chuť k jídlu tak pořádně nemůžu (ani většinu ovoce a zeleniny ne, ne uzeniny, ne mléčný výrobky, maso jen na vodě. Jak já bych si dala zmrzlinu, čokoládu, svíčkovou nebo řízek :D. No to sakra dlouho ne. To krásně zhubnu. A o alkoholu na osmnáctinách všech mých kamarádů ani nemluvě. Ale na svých už snad ano). A ani moct ještě chvíli nebudu. Zhruba 3-6 měsíců. A ani nic dělat. Cokoliv. Uvolnění na půl roku od tělocviku, zakázány jakékoliv aktivity. Teď je pro mě hrozný i vyjít těch našich blbých pár schodů. Jsem dokonale hotová, neschopná nic dělat. Unuděná, unavená a osamocená. Nebýt Áji a přítele tak ani nevím, že žiju, protože na mě všichni nějak zapomněli. Rádoby kamarádi, spolužáci... i rodiče mi radši nechají na krku bratry a jedou pryč. Připadám si bezmocná. Nejsem schopná nic dělat a asi ani dlouho nebudu moct. Co jsem slyšela od ostatních, co prodělali tuto nemoc, po pvních dnech ve škole byli tak hotoví, že si museli dát zase chvíli oraz. Dva až tři týdny doma a pak tři až šest týdnů úplně vyřazeni z běžného života. Unavená, jen do školy a ze školy. Kdybych si aspoň nepřipadala tak sama. Tolik plánů, jak budu chodit na prodloužené kamarádů, jak si užijeme maturiťáky ostatních, jak budeme s přítelem chodit na squash a jezdit na kole... všechno nějak padá.

To jsem se zase úžasně rozepsala. Omlouvám se. Ale nějak potřebuju mluvit. Dost. Aspoň je mi lépe. Stejně si to nikdo nepřečte jako vždycky když se snažím.


Taky tě miluju

28. srpna 2015 v 20:16 | liška |  Úvahy
Opět něco z mých výlevů na přívětivé téma týdne. Ani neví co to je, úvaho vyprávěco něco.
Musím říct, že tohle bylo pro mě úplně neuvěřitelně těžké napsat, takhle moc se otevřít a hledat uvnitř. Ale je to tu.
U této písničky se to povedlo, nezapomeňte si jí pustit

Taky tě miluju
Neustále omílaná fráze. Jen slovo bez emocí. Přitom je tak krásné mít rád nebo dokonce milovat. Ale když se něčím mrhá, nic už není takové jako na začátku. Ničím by se nemělo plýtvat.

Je to až šílené. My jsme šílení. Stačí jeden pohled a ten potutilý úsměv se vyrojí prostě sám. Prsty i kolena se rozklepou a v podbříšku cosi šimrá. Je v něčem tak výjimečný a výjimečná? Já ani nevím. Asi je. Jen pro mě je. A co teprve ten úsměv. Tep spíše připomíná lokomotivu spěchající k cíli a teď už máte to mravenčení po celém těle.

Říká se, že toto se nestane vždy. Někdy prostě s někým jste, protože je Vám s ním/ní dobře. To je skvělé. Prostě si na toho člověka zvyknete. Ale přeci jen škoda, že člověk neprožije ty úžasné začátky. To, když začínáte mít někoho vážně rád. Nervozita před každým setkáním, plaché úsměvy při pozdravu a první elektrizující doteky.
Jako by to ale bylo všechno. Mravenčení odezní, z roztomilé nervozity se stane běžná rutina a mnohdy můžete začít přemýšlet, co jste na tom člověku viděli. Zamilovanost je slepá, přehlédnete všechno. Nevidíte či nechcete vidět. Nebo toho člověk ještě natolik neznáte a ani nevíte, jaký doopravdy je.

Člověka lépe poznáte a všechno se změní. Zjistíte, zda si rozumíte nebo jste zcela odlišní lidé… a rozhodně nadejde velká změna. Buďto nadejde navždy sbohem nebo začne něco nového. Rozlévá se to od konečků prstů do celého těla, hřeje to a pulzuje to celým tělem. A neuvěřitelně těžko se to popisuje. I úsměv se mění. Již není nervózní či nestálý. Ale je upřímný. Víc než cokoliv, co můžete cítit. Je smířený, šťastný. I vy jste šťastní. Na chvíli vymizí, když váš druhý na dlouhou dobu opustí, v očích se zalesknou slzy aniž byste to zaznamenali. V tu chvíli si uvědomíte, že ho milujete. Celým svým srdcem. A víc než cokoliv jiného. Najednou vás to sžírá i hřeje zevnitř, ubíjí i naplňuje. Chybí vám každý okamžik, všechno vám ho připomíná a chcete být jen opět s ním. Neuvěřitelný pocit, který vás trhá na kusy. Ale je to láska. Nejhlubší cit, který člověk může k někomu cítit. Je čistý, nezastřený. Neovládnete ho, i když se snažíte ale možná ani nechcete. Vždyť ve vás vyvolává ten nejúžasnější pocit na světě. Zvládnete najednou všechno. Jste plní síly, chcete létat. Jen se odrazit a letět. Vše je najednou jiné. Silnější, hlubší, úžasnější.

Ta stále omílaná láska a všechna ta klišé s ní spojená. S nádherným a procítěným "Miluji tě" se stalo něco jako pozdrav. Běžná rutina, co nic neznamená, všude se jim plýtvá a všude je ho dost. Láska ale není jen slovo. Není to jen společný dům, sex, navyknutí si na rutinu a společné soužití. Je to něco nového. Vnese to do vašeho života nový smysl a směr. Jsou to tu dlouhé pohledy očí, společné úsměvy, husí kůže a nezapomenutelné zážitky. To, co sdílíte jen s onou osobou. Ten pocit, který se dere napovrch a chcete ho vykřičet do světa.
Láska je jedinečná. Léčí i zraňuje, hřeje i bolí. Ale je to jedna z nejúžasnějších věcí na světě.

Mohu říct jen jedno a neříká se mi to snadno. Nikdy jsem na to nebyla, neuměla se vyjádřit. Ale miluju tě. Nechci slyšet jen odbyté "taky tě miluju", ale chci to vidět v tvých očích, schovávat se to za každým úsměvem a polibkem. Chci to cítit. A já to vidím.
"Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě."
John Lenon
 


Tak trochu po vídeňsku

24. srpna 2015 v 10:20 | liška
Hofburg, bývalé sídlo Habsburských vládců

Je pravda, že se zrovna o prázdninách pravidelně neozývám, hanba mi, ale tentokrát pro to mám dobrý důvod.
O prázdninách jsem bohužel nejezdila všude možně jako hodně lidí kolem mně, ale i tak si je užívám. Především díky kamarádům a příteli, jsou pro mě tyto prázdniny nejlepší a nejkouzelnější :)
Představte si, že jste s dietou tady. V ráji všemožných dortů, vidíte a nesmíte. Neeeee

Ale přesněji minulý týden jsem si udělala, jako již podruhé, s mamkou několikadenní výlet do zahraničí. Minulý rok Benátky a letos Vídeň. Je pravda, že jsme s mamkou a jejími kamarádkami už ve Vídni před rokem byli, ale když si měla vybrat mezi Berlínem a Vídní, brala jsem Vídeň všemi deseti.
Mamka bohužel má poslední dobou jakýsi strach... z létání, ale i z uzavřených prostor... je to takové všeljaké, zvláštní, nikdy to nemívala. Proto jsme jeli vlakem, cesta tam se spožděním od Českých drah, no skvělé. Takže místopřívětivých 4 hodin cesty se nám cesta protáhla na 6 a půl hodiny. Představte si, že přijedete na hlavní nádraží do Prahy a tam že ne, že váš vlak pojede až déle, protože byla nahlášená na nádraží bomba. Nádraží přeplněné lidma, všude možně lidé i psali a policajti pochodují sem a tam. Zajímavá podívaná.
Schválně hádejte, copak je tohle. No?
Kdo hádal Sachr, tradiční vídeňský dort, má to správně. Nechcete Sachr v krabičce?

No nic, zpět k Vídni.
Je pravda, že už jsem byla v hodně velkých a zajímavých městech, o tom bych Vám ale mohla napsat někdy jindy. Ale... nevím, Benátky jsou neuvěřitelně komerční (hlava na hlavě v neuvěřitelném měřítku), Řím ani Paříž nejsou tak úžasně okouzlující jak by si člověk na první pohled a dojem myslel a New York je jen zcela jiný svět plný jednoduchých lidí. Ať jsem byla kdykoliv, městem číslo jedna je pro mě stále Praha. No tak, nesmějte se mi. Já jsem taková ta nemoderní romantická dušička, která miluje jen bloumání úzkými uličkama a ráda se obklopuji historií. Praha je prostě kouzelná. Číslo dva však u mě zaujímá právě Vídeň. Díky bývalému Rakousku-Uhersku má podobný říz jako Praha. Prostě krása.
Ano, dieta... ale s mámou jsme si neodpustili v nejlepší řízkárně ve Vídni si dát pravý vídeňský řízek (z telecího) na půl. Ale byl výýýýborný

Vím, že na text Vás moc neužije, ale tak se aspoň podělím o fotky. Jelikož jsem ve Vídni byla i poměrně nedávno, tak už jsme znovu nebyli například v Schönbrunnu (který rozhodně stojí za to) ani uvnitř Hofburku, ale i tak... :)
Vídeň je měste s úžasnou historií, fikary (koňskými povozy/kočáry) na každém kroku a perfektní atmosféra k tomu. A popravdě, skvěle se tam i nakupuje :D Levné a krásné věci, jej, kolik jsem si toho jen přivezla.
Byli jsme i v Albertině na výstavě, od Moneta po Picassa... No, Monet úžasný, Picasso taktéž, ale ty mezitím ani ne. Nedejbože když jsme pak šli do moderního umění. Tomu se člověk může vážně jen smát.
Samozřejmě jsme se ocitli v Prátru, starším zábavním parku u centra. Jistě znáte velké ruské kolo, které patří k reliéfu Vídně. Atrakcí tam bylo vážně požehnaně, všemožné horské dráh, volné pády, strašidelné doby, střelnice... já bohužel byla jen na jedné. Mamce se dělalo špatně i z toho vyhlídkového ruského kola a mně samotnou nebaví nikam chodit.
A jedna věc, která mi ale vážně vadí... lidi, já tak strašně nesnáším němčinu :D To mi až rve uši. Povinnou jí mám už šest let, ale že bych uměla vytvořit aspoň nějakou kloudnou větu... zlatá angličtina

Ale výlet rozhodně užitý, bylo to krásné. Jako vždycky. Komu by se také nelíbilo v takovém pokladu jako je Vídeň
A věc, se kterou se prostě musím pochlubit.
Krásné tričko z Hard Rock Café s mojí velmi oblíbenou skupinou, na jejichž koncert v lednu jdu :)
No hádejte, co si tam vezmu za tričko :D
Kvalita fotek alá mobil

Další články


Kam dál