Přečtěte si novou povídku Art of Living!

Darkness Lives- 22. díl

19. února 2011 v 22:23 |  Povídky
Darkness Lives
Dny opět běžely, no spíše zdrhaly jako splašeni. Škola také běžela, učení bylo celkem dost, ale velmi často jsem trávila odpoledne s Breem, i když je to "jen" kůň, moc mě toho naučil.
Ale i já se zdokonalovala. V používání svých sil, dokonce i v šermu, kterého jsem se zezačátku štítila. Užívala jsem si s ostatními, ke kterým jsem měla pořád blíž, naplno jsme jim věřila a oni mně. Z Tanyi se stala moje nejlepší kamarádka, které jsem se svěřovala se vším, krom toho jednoho...
Léto bylo brzy pryč a byl tu poněkud teplý podzim. Ale bylo to již několik měsíců, co jsem neviděla ani mámu, ani Jeremyho. Co když na mě zapomněl? Asi by to tak bylo lepší... pro něj.

bylo zde další slunné podzimní odpoledne a já spěchala za Breem na pastvu, měli jsme domluvenou vyjížďku lesem. Hned jak jsem ho našla, tak jsme vyjeli. V lese bylo chladněji, ale i tak to bylo příjemné. "Drž se!" zakřičel v mé hlavě ten známý hlásek a my se roztryskali po lesní cestě. "Wóóóóóów!" křičela jsem, bylo to úžasné. Jak jsme nemohla mít ráda koně? Nechápu. "Slyšel jsi to brý?" zašeptala jsme najednou. Totiž z houští byl totiž slyšet jakýsi zvuk...

O několik hodin dříve, vypráví Jeremy: Pod sebou jsme cítil cosi studeného a tvrdého, když jsem začal pomalu otevírat oči a ucítil jsem silnou bolest hlavy. "Co to... ?" zeptal jsem se kohosi, viděl jsem zatím jenom obrys nějaké postavy. "No konečně ses bratříčku probudil. To jsme tě praštil, tak moc?" uslyšel jsme známý hlas a najendou jsem oěpt viděl ostře. Přede mnou stál můj bratr, Sam. "Kde to jsme, co se stalo?" "No... Jak to říci bratře. Copak to tady nepoznáváš?!" začal jsme se rychle rozhlížet a pomalu vstávat. začínal jsem to poznávat... ten hrad! "To jsi neudělal!!" vykřikl jsem "Kdybych to neudělal, tak bys tady asi nebyl... No, dělej, pojď, někdo tě tam čeká." "Ne, ne prosím..." procedil jsme mezi zuby a Sam mě jen popostrčil kupředu a rozrazil kamenná vrata do hlavního sálu.
"No konečně! Co jsem se tě načekala!" řekla jejím ledovým hlasem. Stráž po jejím boku mi přikázala poklonit jsem, raději jsem udělal, to co po mě chtěli. Seděla tam na trůnu, Andora, Andora IX.! Potom již zmiňované Andory. "jak jsem slyšela, milý Jeremy, tvá mise nijak nepokračuje... Pokud to tak bude dál, vloží se do toho někdo další, jako třeba tvůj nedočkavý brat, Sam." Vím, že to nepokračovalo, jak bych taky mohl? Snažil jsem se jí vyhýbat... Chtěla, abych jí sem přivedl! To nikdy neudělám. "Jinak víš, co se stane s tebou... a tvojí ubohou matkou?" "Mou matku, do toho nezatahujte...!" "Ale drahý, vždyť vlastně žije jen díky mě... Chceš být stejný zrádce jako ona? Nechala jsem jí přežít jen díky tvému otci, který byl věrný... Bohužel, podruhé, už to tak nebude, to si piš. Takže, bych se být tebou snažila... Byla by tě škoda."

Pokračování ve vyprávění Elisabeth: S Breem jsem zpomalila a blížila se k danému místu, odkud se ozýval zvuk. "Ááááááá!" vzepjal se najednou cizí, kůň... no, bělka, klisnička... a Bree jí samozdřejmně "napodoboval" a já sletěla a nestačila jsem už nic udělat a docela jsem se bouchla do hlavy. "Prrrr, Meo, stůj!" uslyšela jsme vcelku známý hlas a přes sebou uviděla osobu. "Jsi v pořádku?" "Nejspíše ne, protože mám halucinace." před sebou jsem uviděla Jeremyho. "A může tě ta halucinace obejmout?" Nic jsme neřekla a rovnou mu skočila do náruče
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ranc-hvezdovec ranc-hvezdovec | 20. února 2011 v 12:34 | Reagovat

ten konec je hustý: orej může tě ta halucinace obejmout? :D :D
Pěkný díl! :)

2 kiiki kiiki | E-mail | Web | 20. února 2011 v 13:21 | Reagovat

Týjo, Andora... podle mě to na konci nebyla halucinace, jejej! :-D  :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama