Přečtěte si novou povídku Art of Living!

Dust of Time 15. kapitola

20. srpna 2012 v 21:32 | liška |  Povídky
Více jim k tomu rytíř neřekl. Své úlohy zde prý brzy pocítí sami a budou brzy o všem informováni. Blainovi i Bonnie se rozplynuly sny, jak ostatní zachránit. Toto již bylo více než vážné. Teď si budou muset vybrat mezi jejich životy a životy lidí z vesnic.

Dívka se po chvíli vrátila zpět do vesnice. Bloudila ulicemi, přemýšlela, bloumala. Ale celkově ji nebylo nějak dobře, točila se jí hlava a nedokázala se na nic soustředit.
Po chvíli narazila na Matta, jak zapadá do nějaké budovy, a jak bylo jejím oblíbeným - vydala se za ním. Okny koukala dovnitř budovy, ta banda zlodějíčků zde měla 'sraz'. Jen, co ji Matthew, s naštvaným výrazem uviděl, vyběhl za ní ven. "Ne, opravdu není slušné sledovat všechny okolo!" vykřikl na ní. Bonnie opět něco odsekla, ale poté se oba zklidnili. "Jsi nějaká bledá, děje se něco?" prohlížel si chlapec Bonnie s ustaraným výrazem. "Není mi nejlépe." "Neviděla jsi Leslie? Nemůžeme ji najít." Hned jak to Matt dořekl, Bonnie se zatočila hlava ještě více. Podlomila se jí kolena a dopadla by až zem, kdyby jí chlapec nechytil. Přivřela oči. Najednou už nebyla ve vesnici, ale koukala na Lesliino oblíbené místo a uslyšela jakýsi roh. "Bonnie!" vytrhl ji ze snění Mattův vystrašený hlas. Dívka se hned postavila na nohy, zhluboka dýchala a zmateně se rozhlížela kolem sebe. "Bože, co to bylo?" ptala se sama sebe."Bonnie?" zopakoval Matt její jméno. Cítila úzkost, strach. "Něco se stalo!" vykřikla, aniž by nad tím přemýšlela a rozutekla se ke koním. Matthew samozřejmě sprintoval za ní. Nebyla schopná už říci ani slůvko.
S koňmi běželi lesy, až na místo, které Bonnie viděla a oba ho velmi dobře znali. Dívka rychle seskočila z koně a rozhlížela se kolem. Oblohou se opět rozezněl hromový zvuk rohu, tentokrát blíže.
Dívka najednou uviděla jakousi postavu ležet u vstupu do lesa, okamžitě se k ní i s chlapcem rozeběhli. "Leslie…" hlesl chlapec. "To bude v pořádku, uvidíš. Určitě se jen o něco bouchla do hlavy." Chlácholila ho Bonnie. A opravdu, poblíž hlavy dívky ležel malý kámen a na jejím zátylku bylo trochu krve. "Vezmi jí, musíme do vesnice!" nakázala a už mu jí pomáhala dostat na koně. Po chvilce Leslie otevřela oči, stále se jí však motala hlava. Matthew jí držel před sebou na koni a neustále se na ní díval. "Matte pozor!" vykřikla hned, jak se probudila. Chlapec totiž hleděl na né a ne na cestu, takže málem koně navedl do příkopu.
V pořádku dojeli do vesnice a Leslie nedovolila Mattovi, aby jí dostal k lékaři, který právě projížděl kolem, či do postele. Hned se vydala k budově, kde na ní čekali zbytek jejich 'tlupy'. Matthew jí stále ještě chvílema podpíral, ale už jí bylo lépe.
"Omlouvám se za zpoždění." Pronesla, když vstoupila do budovy. Starý dům, obložený dubovým dřevem, to bylo jejich útočiště. Uvnitř lehce smrděl zatuchlinou, nikdo zde totiž již dlouho nebydlel. Byl malý, ale vešlo se sem několik dřevěných židlí, tak všichni mohli sedět.
Všechno kolem na dívenku působilo jako střepy. Tolik lidských očí, které se právě ubírali na ní, hlasy, šum… a ona stále byla bílá jako stěna. Matthew si sedl vedle ní a nepřestával ji pozoroval. "Kde jsi byla?" otázal se jeden muž, jeden z nejstarších, Leslie. A ano, všichni si zde tykali, znali se na to až moc dobře. "No, já…" chtěla si něco vymyslet, to by zde však nesměl být její "opatrovatel". "Našli jsme jí v bezvědomí v lese." Odpověděl za ní Matt. Leslie po něm hned hodila doslova vražedný pohled a vypadala, že po něm každou chvíli skočí. "Děkuju!" procedila mezi zuby. "Měla by jsi se šetřit. Neber na sebe tíhu celého světa" snažila se poradit jedna malá blonďatá dívka. Sice byla malá, ale asi o 7 let starší než sama Leslie. "Pořád jsi jenom člověk." Pokračoval někdo další. "Jo, to už jsem dneska slyšela." Opět procedila a sklopila Leslie hlavu. Tato věta odvrátila její paměť na chvíli, než omdlela. Nechtěla na Blaina myslet, kroutila hlavou, jako kdyby chtěla ty myšlenky vyhodit z hlavy, bohužel to nepomohlo. Žaludek se jí stále houpal, připadala si jako na lodi. Nejraději by se rozeběhla pryč a odhodila ze sebe své starosti jako kusy hadru.

"Ale pryč ode mě!" vykřikla, když konečně zvedla hlavu. "Sešli jsme se tady kvůli něčemu úplně jinému. Již dlouho jsme nikde nebyli a nic se nestalo. Je klid, nejspíše klid před bouří." "Nelíbí se mi to, něco se chystá!" přerušil ji černovlasý muž z vedlejší vesnice. "Musíme na hrad." Ukončila konečně Leslie svůj 'proslov'. Ze všech koutů místnosti bylo slyšet samé Cože? A Proč?, nebo Víš, jak to minule skončilo?
"Dobře, dělejte, co chcete. Já jdu na hrad, pozítří o půlnoci. Slíbila jsem to." "Komu proboha? Víš, jak to skončilo minule!" osočil se další z mužů. "Jak jsem byla pryč, pro lék a oni mi ho bez prodlení dali. Sama jsem dostala tu nemoc a oni mě tam vyléčili. Ale v té samé době, co jsem tam byla, Krug tam vyslal své vojáky. Vyrabovali tu vesnici a zajali ty, kteří na tento lék přišli. Jsou na hradě. Prosili mě, ať je zachráníme. Dlužím jim to! My všichni! Lék přeci nebyl použit jen pro Margaret, pro mnohé další. Pro vaše rodiny. Nemůže je tam nechat." postavila se a máchala rukama. Upoutala pohledy všech. Byla tak cílevědomá. Nic však nedělala kvůli vlastnímu užitku, kvůli tomu, jak myslela na ostatní. Byla tak nesobecká. Kvůli těmto vlastnostem se od ní všichni nechali vést, i mnohem starší muži i ženy. No, možná také, protože někteří muži nemohli překousnout, že to s mečem nějaká dívka umí lépe než oni, a když už se nějaká taková dívka našla, tak by neměla být v 'normálních řadách'… ale to byla maličkost.
"Ale stejně, víš jak to skončilo minule." Vmísila se do řeči postarší dáma, která seděla až vzadu. Všichni stále opakovali to samé.
Nejdříve postavila svou hůl a poté se s vypětím všech sil postavila. Sice nebojovala, ale vždy jim se vším pomáhala. Vymýšlela taktiku, rozmístění… bez z ní si to, co dělali, nedokázali představit. Všichni k ní chovali respekt. Teď se pomalu šinula dopředu ke stojící Leslie.
"Tolik zraněných a tolik neúspěchů. O tobě ani nemluvě, dítě." Zastavila se a hleděla dívce do očí. "Co když se stane něco horšího? Bylo jen velké štěstí, že v poslední době nikdo nezemřel. Nepočítaje tedy…" nedokončila větu, všem to došlo. "On není mrtvý!" vykřikla Leslie. Řeč byla o Blainovi, jen ona sama věděla, co s ním je, ale bavit se o dnešním odpoledni opravdu s nikým nechtěla. "Ale dítě. Nemůžeš si mazat med kolem pusy do nekonečna. Vím, jak tě to sebralo, ale musíš se vzchopit. Přejít to." Všichni viseli na slovech ženy. "Prostě to vím. Není mrtvý, Meredith." Všem bylo Leslie líto. Opravdu byli přesvědčeni, že je Blaine mrtvý a věděli, jak moc jí na něm záleželo. "Ale stejně. Ty sama jsi byla tak zraněná, že to vypadalo, že nepřešiješ! A poté ty probdělé noci… jestli se něco takového bude opakovat, zničí tě to." Pokračovala Meredith ve výkladu. "Přestaňte se už všichni starat o mé bezpečí. Umím se o sebe postarat sama!" vykřikla. "Copak jsem tu jediná? Copak se nikdy nikomu nic nestalo?" "Ale ne každý se z takovéto výpravy vrací ve stejném stavu jak ty. Většinou vynášejí tebe, ne ty je. Hold se na tebe sesype vždycky více vojáků a nakonec samotný Krug… bylo by divné, kdybys již neměla řezné rány na každém kousíčku těla." Tvrdě odsekla další žena z posledních řad. Meredith jí za to však hned věnovala naštvaný a opovrhovačný pohled. "Jak jsem řekla, dělejte si, co chcete! Pokud se ke mně chce někdo přidat, zítra ve stejnou dobu zde. Tak už mě odnikud nevynášejte, když Vám to tak vadí." Vykřikla a vyběhla z domu. Ještě přede dveřmi jí za ruku chytila Jessie, Leslie jí jen věnovala smutný pohled a ona pochopil, že si potřebuje poté popovídat.
"Leslie!" vykřikl Matthew a chtěl se vydat za ní, ale Meredith ho zastavila: "Nech jí jít." Tak se chlapec opět posadil a poslouchal. "Potřebuje si to všechno poskládat v hlavě. Je toho na ní moc."

"Ale Krug zítra odjíždí, a sním snad i skoro půlka vojáků, co normálně bývají na hradě. Mohlo by to jít." Po krátké konverzaci o jiných věcech se zase ozvala Meredith. "To myslíš vážně?" vykulil zase jeden z mužů oči. "Ano. Zrovna tvou manželku zachránil ten lék, není-li to pravda Petere?" Peter si opět sedl a lehce se začervenal. "Je to výzva, ale věřím, že se povede. Ptám se, kdo půjde?" zdvihla ruce a otázala se všech v místnosti. "Já" pronesla jako první dívka u vchodu, Jessie. "Já" jako další se postavil Matthew. A poté další a další člověk. Muži i ženy. A ti, kteří nakonec zůstali sedět, nechtěli vypadat jako zbabělci, postavili se také. "Já věděla, že mě nikdy nezklamete" usmála se.
_______________________________________________________________________________________________________________
Tak co, jak se to líbí těm, co ještě čtou? Hmmm? :)
A ano, přidávat nebudu, viz předešlý článek ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sáďa Sáďa | Web | 27. srpna 2012 v 9:58 | Reagovat

Promiň už moc nečtu (celé).. Ale vždy si přečtu alespoň kousek :)

2 jojka jojka | Web | 28. srpna 2012 v 15:38 | Reagovat

já to nečtu jelikož to nechápu,to bych musela číst od začátku a to se mi nechce xD

3 Jojka Jojka | Web | 29. října 2012 v 15:57 | Reagovat

Och teďka jsem to přečetla úplně celé (od začátku!) a fakt zírám! je to úžasné! škoda,že jsi to nedopsala :-( ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama