Přečtěte si novou povídku Art of Living!

Srpen 2015

Taky tě miluju

28. srpna 2015 v 20:16 | liška |  Úvahy
Opět něco z mých výlevů na přívětivé téma týdne. Ani neví co to je, úvaho vyprávěco něco.
Musím říct, že tohle bylo pro mě úplně neuvěřitelně těžké napsat, takhle moc se otevřít a hledat uvnitř. Ale je to tu.
U této písničky se to povedlo, nezapomeňte si jí pustit

Taky tě miluju
Neustále omílaná fráze. Jen slovo bez emocí. Přitom je tak krásné mít rád nebo dokonce milovat. Ale když se něčím mrhá, nic už není takové jako na začátku. Ničím by se nemělo plýtvat.

Je to až šílené. My jsme šílení. Stačí jeden pohled a ten potutilý úsměv se vyrojí prostě sám. Prsty i kolena se rozklepou a v podbříšku cosi šimrá. Je v něčem tak výjimečný a výjimečná? Já ani nevím. Asi je. Jen pro mě je. A co teprve ten úsměv. Tep spíše připomíná lokomotivu spěchající k cíli a teď už máte to mravenčení po celém těle.

Říká se, že toto se nestane vždy. Někdy prostě s někým jste, protože je Vám s ním/ní dobře. To je skvělé. Prostě si na toho člověka zvyknete. Ale přeci jen škoda, že člověk neprožije ty úžasné začátky. To, když začínáte mít někoho vážně rád. Nervozita před každým setkáním, plaché úsměvy při pozdravu a první elektrizující doteky.
Jako by to ale bylo všechno. Mravenčení odezní, z roztomilé nervozity se stane běžná rutina a mnohdy můžete začít přemýšlet, co jste na tom člověku viděli. Zamilovanost je slepá, přehlédnete všechno. Nevidíte či nechcete vidět. Nebo toho člověk ještě natolik neznáte a ani nevíte, jaký doopravdy je.

Člověka lépe poznáte a všechno se změní. Zjistíte, zda si rozumíte nebo jste zcela odlišní lidé… a rozhodně nadejde velká změna. Buďto nadejde navždy sbohem nebo začne něco nového. Rozlévá se to od konečků prstů do celého těla, hřeje to a pulzuje to celým tělem. A neuvěřitelně těžko se to popisuje. I úsměv se mění. Již není nervózní či nestálý. Ale je upřímný. Víc než cokoliv, co můžete cítit. Je smířený, šťastný. I vy jste šťastní. Na chvíli vymizí, když váš druhý na dlouhou dobu opustí, v očích se zalesknou slzy aniž byste to zaznamenali. V tu chvíli si uvědomíte, že ho milujete. Celým svým srdcem. A víc než cokoliv jiného. Najednou vás to sžírá i hřeje zevnitř, ubíjí i naplňuje. Chybí vám každý okamžik, všechno vám ho připomíná a chcete být jen opět s ním. Neuvěřitelný pocit, který vás trhá na kusy. Ale je to láska. Nejhlubší cit, který člověk může k někomu cítit. Je čistý, nezastřený. Neovládnete ho, i když se snažíte ale možná ani nechcete. Vždyť ve vás vyvolává ten nejúžasnější pocit na světě. Zvládnete najednou všechno. Jste plní síly, chcete létat. Jen se odrazit a letět. Vše je najednou jiné. Silnější, hlubší, úžasnější.

Ta stále omílaná láska a všechna ta klišé s ní spojená. S nádherným a procítěným "Miluji tě" se stalo něco jako pozdrav. Běžná rutina, co nic neznamená, všude se jim plýtvá a všude je ho dost. Láska ale není jen slovo. Není to jen společný dům, sex, navyknutí si na rutinu a společné soužití. Je to něco nového. Vnese to do vašeho života nový smysl a směr. Jsou to tu dlouhé pohledy očí, společné úsměvy, husí kůže a nezapomenutelné zážitky. To, co sdílíte jen s onou osobou. Ten pocit, který se dere napovrch a chcete ho vykřičet do světa.
Láska je jedinečná. Léčí i zraňuje, hřeje i bolí. Ale je to jedna z nejúžasnějších věcí na světě.

Mohu říct jen jedno a neříká se mi to snadno. Nikdy jsem na to nebyla, neuměla se vyjádřit. Ale miluju tě. Nechci slyšet jen odbyté "taky tě miluju", ale chci to vidět v tvých očích, schovávat se to za každým úsměvem a polibkem. Chci to cítit. A já to vidím.
"Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě."
John Lenon

Tak trochu po vídeňsku

24. srpna 2015 v 10:20 | liška
Hofburg, bývalé sídlo Habsburských vládců

Je pravda, že se zrovna o prázdninách pravidelně neozývám, hanba mi, ale tentokrát pro to mám dobrý důvod.
O prázdninách jsem bohužel nejezdila všude možně jako hodně lidí kolem mně, ale i tak si je užívám. Především díky kamarádům a příteli, jsou pro mě tyto prázdniny nejlepší a nejkouzelnější :)
Představte si, že jste s dietou tady. V ráji všemožných dortů, vidíte a nesmíte. Neeeee

Ale přesněji minulý týden jsem si udělala, jako již podruhé, s mamkou několikadenní výlet do zahraničí. Minulý rok Benátky a letos Vídeň. Je pravda, že jsme s mamkou a jejími kamarádkami už ve Vídni před rokem byli, ale když si měla vybrat mezi Berlínem a Vídní, brala jsem Vídeň všemi deseti.
Mamka bohužel má poslední dobou jakýsi strach... z létání, ale i z uzavřených prostor... je to takové všeljaké, zvláštní, nikdy to nemívala. Proto jsme jeli vlakem, cesta tam se spožděním od Českých drah, no skvělé. Takže místopřívětivých 4 hodin cesty se nám cesta protáhla na 6 a půl hodiny. Představte si, že přijedete na hlavní nádraží do Prahy a tam že ne, že váš vlak pojede až déle, protože byla nahlášená na nádraží bomba. Nádraží přeplněné lidma, všude možně lidé i psali a policajti pochodují sem a tam. Zajímavá podívaná.
Schválně hádejte, copak je tohle. No?
Kdo hádal Sachr, tradiční vídeňský dort, má to správně. Nechcete Sachr v krabičce?

No nic, zpět k Vídni.
Je pravda, že už jsem byla v hodně velkých a zajímavých městech, o tom bych Vám ale mohla napsat někdy jindy. Ale... nevím, Benátky jsou neuvěřitelně komerční (hlava na hlavě v neuvěřitelném měřítku), Řím ani Paříž nejsou tak úžasně okouzlující jak by si člověk na první pohled a dojem myslel a New York je jen zcela jiný svět plný jednoduchých lidí. Ať jsem byla kdykoliv, městem číslo jedna je pro mě stále Praha. No tak, nesmějte se mi. Já jsem taková ta nemoderní romantická dušička, která miluje jen bloumání úzkými uličkama a ráda se obklopuji historií. Praha je prostě kouzelná. Číslo dva však u mě zaujímá právě Vídeň. Díky bývalému Rakousku-Uhersku má podobný říz jako Praha. Prostě krása.
Ano, dieta... ale s mámou jsme si neodpustili v nejlepší řízkárně ve Vídni si dát pravý vídeňský řízek (z telecího) na půl. Ale byl výýýýborný

Vím, že na text Vás moc neužije, ale tak se aspoň podělím o fotky. Jelikož jsem ve Vídni byla i poměrně nedávno, tak už jsme znovu nebyli například v Schönbrunnu (který rozhodně stojí za to) ani uvnitř Hofburku, ale i tak... :)
Vídeň je měste s úžasnou historií, fikary (koňskými povozy/kočáry) na každém kroku a perfektní atmosféra k tomu. A popravdě, skvěle se tam i nakupuje :D Levné a krásné věci, jej, kolik jsem si toho jen přivezla.
Byli jsme i v Albertině na výstavě, od Moneta po Picassa... No, Monet úžasný, Picasso taktéž, ale ty mezitím ani ne. Nedejbože když jsme pak šli do moderního umění. Tomu se člověk může vážně jen smát.
Samozřejmě jsme se ocitli v Prátru, starším zábavním parku u centra. Jistě znáte velké ruské kolo, které patří k reliéfu Vídně. Atrakcí tam bylo vážně požehnaně, všemožné horské dráh, volné pády, strašidelné doby, střelnice... já bohužel byla jen na jedné. Mamce se dělalo špatně i z toho vyhlídkového ruského kola a mně samotnou nebaví nikam chodit.
A jedna věc, která mi ale vážně vadí... lidi, já tak strašně nesnáším němčinu :D To mi až rve uši. Povinnou jí mám už šest let, ale že bych uměla vytvořit aspoň nějakou kloudnou větu... zlatá angličtina

Ale výlet rozhodně užitý, bylo to krásné. Jako vždycky. Komu by se také nelíbilo v takovém pokladu jako je Vídeň
A věc, se kterou se prostě musím pochlubit.
Krásné tričko z Hard Rock Café s mojí velmi oblíbenou skupinou, na jejichž koncert v lednu jdu :)
No hádejte, co si tam vezmu za tričko :D
Kvalita fotek alá mobil

Fotogalerie - Blow My Mind

19. srpna 2015 v 12:56 | liška |  Fotogalerie

Ať se nenudíte a neučtete, máte tady něco na odhlčení. Fotogalerie asi již rok starých fotek, které jsem však nikdy nikam nedala. Je na nich nádherná CM Stablemates kobylka od Mazla,které jsem dala jméno Blow My Mind :)
Více fotek po kliknutí na odkaz výše


My, naše vnitřní já

15. srpna 2015 v 15:34 | liška |  Úvahy
Zase jedna z nesmyslných úvaho bůh ví co. Tentokrát na téma týdne "Vnitřní démon"

Nevím, zda tomu dopomohl Dexter, kterého tady poslouchám z tabletu či některé z článků, které jsem již na toto téma přečetla, ale… něco mi začalo dávat smysl.
Člověk si tak sedí v autě, hlava už dokonale vymletá ze stále stejné muziky z rádia a cesta jakoby neutíkala. Stromy míjejí auta a další stále stejné pruhy na silnici. A kde nic tu nic. Nezačne vás třeba v tuhle chvíli něco napadat? Něco co by se zrovna nehodilo do vaší uhlazené fazóny. Nenapadla vás nikdy třeba taková blbost, jako otevřít ty dveře auta?
Přesně to je podle mě to, co nazýváme vnitřním démonem. Nějaké nutkání, které v nás dřímá a poňouká nás k určitým věcem. Něco, co se nesluší a nepatří, ale přeci jenom bystě to chtěli zkusit. Něco co cítíte i přes všechny zaběhnuté věci a prostě si nemůžete pomoct.


Nebo naopak věci, které si připouštíte, děláte, ale bojíte se o tom mluvit. Ne každý by přeci o vás měl vědět vše, pohlédnout vám do duše. Ty nejniternější pocity, touhy, možná i úchylky. Prostě cokoliv, co by do Vás ostatní neřekli nebo by je to ani nenapadlo. Sdílíte to jen se svými nejbližšími, jestli i to vůbec.

Někdo tomu jednou začal říkat "Vnitřní démon". Proč ale? Proč zrovna démon. Většinou si lidé pod pojmem démon představí něco ne zrovna pozitivního, něco temného a strašidelného. Ale co je strašidelného na něčem, co člověk miluje. Dobře, jasně, nemusíte hned namítat ty nejbizarnější a nejhorší případy, ale proč démon. Proč vnitřní démon. Že člověk je při něčem šťastný a cítí se sám sebou, to je to špatné? Ta jeho vnitřní temnota, která ho sžírá? Co když je to spíš světlo, které mu dovoluje žít lepší život. Vždyť je to přeci zcela přirozené. Nejraději bych to nenazývala jmény. Jsme to prostě my. Jistě, nějaký náš kousek, který chceme skrývat před světem, ale pořád to jsme my. A boj proti tomu nevyhrajeme.



Chtěla bych do toho přidat i něco trošku osobního. Dobrá tedy. Když tomu tak chcete říkat, můj "Vnitřní démon" se také před nedávnem objevil a vyplul ve vší své kráse na povrch. Změnil mě. Vždy jsem byla velmi emoční člověk, ale nikdy jsem nebyla schopná říct, co se mi vlastně nelíbí. Jen jsem pak byla smutná a brečela si do polštáře. Co, že je tedy tou mou temnotou? Nechovala jsem se podle pravidel ani podle ničeho… zamilovala jsem se do velmi dobrého kamaráda mého bývalého (tehdy ještě stávajícího) přítele. A ano, doslova mě to po nějakém čase pohltilo. Nějak jsem do té doby netušila, že by mě opravdu mohl mít někdo tak moc rád a ne jen neustále snižovat mé sebevědomý jako tem můj tehdejší přítel. Co v té době dělat, mlčela jsem. Jak jinak. Nemohla jsem přeci udělat něco, po čem by na mě všichni koukali asi skrz prsty a špatně. Já nejsem ten typ člověka. Nebo jsem minimálně nebyla. Ale stalo se nespočet věcí a já zjistila, že tohoto vnitřního démona nemám jen já, ale i on. A lidi, mohu vám říci jen jednu věc. Jsem neuvěřitelně ráda, že něco z mého nitra konečně vyplulo na povrch, i když to vůbec nepasovalo k mému dřív sebeslušnějšímu zevnějšku. Stalo se toho hodně a dopadlo to tak, že se cítím úžasně. Neuvěřitelně plná života, plná síly. Nikdy jsem se necítila víc naživu. Konečně jsem s někým, s kým mohu být opravdu sama sebou, nepřetvařovat se ani nic jiného. Možná jsem vypustila svého démona, změnila se díky tomu a nejspíš si i lehce poštvala pár lidí proti sobě (či je prostě a jednoduše ztratila), ale jsem za to tak neskutečně ráda. Velká zkouška ještě příjde v podobě nového školního roku a ostatních, ale za tohle všechno to stojí. Konečně jsem celá. A nikdy jsem nebyla šťastnější.

Chvilkový nováček

12. srpna 2015 v 12:17 | liška
Ano, ano. I já se musím pěkně pochlubit :)
K nám na ranch už možná přes rok nepřibyl žádný model... a řekněme, že mi to už docela chybělo. Ale peněz není na rozdávání a já když už nějaké peníze dostanu, musím je použít na něco jiného. Nebo možná i chci.
No, tento článek bohužel nebude o nováčku, který přijel, budu ho moci nafotit zůstane tu... Bohužel.
Nováček přijel, to je pravda. Dlouho vysněná kobylka, o které bych si snad už ani nemyslela, že by se u nás mohla objevit :)
Jediný háček je, že doopravdy budu moci kobylku zařadit do mé sbírky až na Vánoce. Ano, je to můj Vánoční dárek :DD Že by trošku předčasně? No, byla to jedinečná příležitost a maminka zrovna byla takovápovolná ohledně modelů... :D Aspoň, že mi dovolila se na ní podívat, zkotrolovat... a já jí rovnou vyfotila :D.
Sice jsou fotky ve špatné kvalitě, rychle odfocené v pokoji.. ale aspoň něco :)
Z kobylky jsem tedy nadšená, je v perfektním stavu, vypadá skvěle... a je to neuvěřitelný obřík opri mým ostatním Peter Stonům :). Takže miláčku, na Vánoce opět ahoj. Snad by mi jí mamka aspoň dovolila vzít na nějakou LS kdyby byla.
Ještě musím Nele napsat ohledně jména, protože ani nevím zda nějaké má... napadá Vás teď jen tak nějaké? :)

Hidalgo

8. srpna 2015 v 21:28 | liška |  Stablemates
Jméno: Hidalgo
Přezdívka: Hide, Hidík

Fotogalerie: ZDE
Rodokmen: xxx

Věk: 7 let

Pohlaví: Hřebec
Plemeno: Mustang

Potomci: xxx
Sourozenci: xxx

Sire: xxx
Dam: xxx

Původ: Zakoupen od sběratele
Stav: 10/10

Zaměření: Rekreace, výstavy, chov

Ocenění: xxx Doplním ocenění z LS xxx


Poznámka: Hidalgoje takový malý neposeda. Je menšího vzrůstu, ale plně to vším vynahrazuje. Je neustále plný energie a pořád by někde slídil. Rozhodně to není nějaký školní kůň nebo kůň pro začátečníky, potřebuje nad sebou pevnou ruku. Jak jí necítí, dokáže pěkně zazlobit. Vysoké kozlíky jsou jeho specialitou. Na žádnou profesionálnější dráhu se nechystá, stejně je nejšťastnější, když si na vyjížďce může zazávodit s ostatními po louce, proč ho nutit do něčeho, co by ho stejně nebavilo.
Ještě menší vysvětlení k jménu- Mým vysněným modelem je nádherný Tradík Hidalgo. Tento prcek se mu aspoň trošku podobá, tak dostal jeho jméno :)