Přečtěte si novou povídku Art of Living!

Září 2015

Phoenix

27. září 2015 v 23:04 | liška |  Traditional
Jméno: Phoenix
Přezdívka: Phoe

Fotogalerie: ZDE
Rodokmen: xxx

Věk: 10 let

Pohlaví: Hřebec
Plemeno: Shire

Potomci: xxx
Sourozenci: xxx

Sire: xxx
Dam: xxx

Původ: Od tety z USA
Stav: 10/10

Zaměření: Rekreace, chov, výstavy

Ocenění: xxx Doplním xxx

Poznámka: Phoenix je takový náš medvídek. Velký, chlupatý, ve všech chodech neuvěřitelně příjemný a nikdy by neublížil mouše. Nesnáší dlouhé stání v boxu, nejlepší pro něj je jen tak se procházet po pastvě, žvýkat si a nenechat se rušit. Možná kdyby mu za hlavou vybouchla bomba, tak by líně zvedl hlavu, dvakrát žvýkl a v klidu se pásl dál. Asi by mu bylo jedno jestli mu na hřběte normálně sedíte či děláte break dance nebo jedete pozpátku. A že nějaké větve či plachta mají být pro koně noční můra? Ale kdeže. Kdyby uměl mluvit určitě by na ostatní koně divně koukal se slovy: "Plachta, no a?" Až takový flegmatik to je. Ale kdo by ho neměl rád. Je to ten největší pohodář široko daleko :)

Bezmocná

22. září 2015 v 11:52 | liška
Ani si nedovedu představit, kdyby se stalo něco horšího. A já tady ležela ne dva týdny, ale třeba rok, dva nebo do konce života. Obdivuju ty lidi. Protože mě by asi kleplo. Už teď začínám lehce šílet.

Zase jsem nenapsala, vím. A je mi to upřímně dokonale jedno. Konec prázdnin byl úžasnej, dokonce se mi podařilo se rozbrečet, že už končí. Seděla jsem a brečela, protože jsem se bála, co všechno se změní a nebude tak skvělý jako bývalo. Hmmm.

Začal školní rok a zezačátku pohoda. Druhý týden jsme však nebyli ve škole a v pondělí ráno naše třída vyrazila na kolech směr Sázava, kde měl proběhnout náš cyklisticko-vodácko-turistický kurz :D. Uf. Přes 50 km jsem přes mé překvapení ujela naprosto v pohodě, nechci se chvástat ale byla jsem nejrychlejší z holek, tak jsem jezdila vepředu s klukama. Popřípadě si dojela dopředu a zase zpět k holkám... když má člověk vepředu pelotonu motivaci :D. Na naše velké pány cyklisty jsem rozhodně neměla, ale tak proč nejet s klukama že. Bylo zajímavé sledovat, jak hlavně naše "nádherné hvězdičky" nemohli kvůli prohuleným plicím vyšlápnout ani první kopec :). Jak jen to je vidět.
Kurz byl skvělý. Skvělí učitelé, já neustále na pokoji u kluků (s kamarády i přítelem) a hlavně byla sranda. Poprvé jsem i seděla na kánoji, odjela na tom celodenní výlet a kupodivu jsem svýho skělýho zadáka ani nevyklopila. Fotek je dost, zážitků ještě víc. Je ale pro mě hrozně smutné, že tohle byla pro naši třídu v podstatě poslední akce. Jsme ve třeťáku a už nic. Pomalu zjišťuju, že až na vyjímku je mi nejlépe s klukama. S určitýma klukama. S kamarádama a přítelem (který se ke mě chová úžasně. Objevila jsem ten nejúžasnější pocit- když vás někdo má opravdu rád).

Ale všechno dobrý asi musí skončit. Minulou neděli jsem měla malé "výročí", alias zatím nejlepší tři měsíce mého života, s přítelem. Ale už tehdy mi nebylo dobře. Zhoršilo se to tak, že já věčně zdravá jsem najednou měla několik dní horečky a bylo mi vážně blbě. Po návštěvě doktorky jsem však zjistila, že mám mononukleózu. Nechci aby to moc lidí vědělo, al proč to nenapsat sem. Co že to vlastně je? Už jsem druhý týden doma, skoro pořád horečky, bolest hlavy, celýho těla, naprostý nechutenství, zvracení a všechny příznaky angíny k tomu. Jako korunka, neuvěřitelné točení hlavy, že jsem zezačátku nebyla schopná ani chodit a nevysvětlitelná únava. Bacil mononukleózy ještě k tomu napadá játra, takže i kdybych měla chuť k jídlu tak pořádně nemůžu (ani většinu ovoce a zeleniny ne, ne uzeniny, ne mléčný výrobky, maso jen na vodě. Jak já bych si dala zmrzlinu, čokoládu, svíčkovou nebo řízek :D. No to sakra dlouho ne. To krásně zhubnu. A o alkoholu na osmnáctinách všech mých kamarádů ani nemluvě. Ale na svých už snad ano). A ani moct ještě chvíli nebudu. Zhruba 3-6 měsíců. A ani nic dělat. Cokoliv. Uvolnění na půl roku od tělocviku, zakázány jakékoliv aktivity. Teď je pro mě hrozný i vyjít těch našich blbých pár schodů. Jsem dokonale hotová, neschopná nic dělat. Unuděná, unavená a osamocená. Nebýt Áji a přítele tak ani nevím, že žiju, protože na mě všichni nějak zapomněli. Rádoby kamarádi, spolužáci... i rodiče mi radši nechají na krku bratry a jedou pryč. Připadám si bezmocná. Nejsem schopná nic dělat a asi ani dlouho nebudu moct. Co jsem slyšela od ostatních, co prodělali tuto nemoc, po pvních dnech ve škole byli tak hotoví, že si museli dát zase chvíli oraz. Dva až tři týdny doma a pak tři až šest týdnů úplně vyřazeni z běžného života. Unavená, jen do školy a ze školy. Kdybych si aspoň nepřipadala tak sama. Tolik plánů, jak budu chodit na prodloužené kamarádů, jak si užijeme maturiťáky ostatních, jak budeme s přítelem chodit na squash a jezdit na kole... všechno nějak padá.

To jsem se zase úžasně rozepsala. Omlouvám se. Ale nějak potřebuju mluvit. Dost. Aspoň je mi lépe. Stejně si to nikdo nepřečte jako vždycky když se snažím.