Přečtěte si novou povídku Art of Living!

Povídky

Art of Living

4. srpna 2013 v 10:32 | liška
Art of Living
Umění žít

Šestnáctiletá Cheynne Lunette Rouxová z malého města v Georgii, by si nikdy nepomyslela, že by se toto mohlo stát zrovna jí.
Žila v malé přímořské vilce celý svůj život jen s matkou a teď se konečně má splnit jeden z jejich snů, dostala se na její vysněnou uměleckou školu. Avšak život se jí zamoté přesně tehdy, kdy by to nejméně potřebovala.
Její dětské sny se najednou stávají skutečností a ona sama neví, kdo je nebo co by měla dělat. Vzpomíná na knihu, kterou jí matka když byla malá předčítala před spaním a ona snívala, že by byla někým z nich. Z lidí, kterým se říkalo Malaci, a kteří ovládali nejrůznější schopnosti. Byli úzce spjati s přírodou a dovedli věci, o kterým se obyčejným lidem ani nezdálo.
A najednou jako by se nic z toho jen neschovávalo za stránky dětské knihy, ale vyplouvalo na světlo světa.
Její dosavadní život se jí přetočí naruby a ona se s tím musí vypořádat. Objeví se však jistý chlapec, Leonard, který ale také úplně není tím, za koho se vydává. Je stejný jako ona a pomáhá se dívence vypořádat s jejím novým já.
Tehdy si modrooká Cheynne myslí, že už to nejtěžší má za sebou, a že se jí alespoň povede na nové škole, pro lidi, jako je ona.
To ještě netuší, co si pro ní osud připravil.

Když se sny i nejtemnější obavy stávají skutečností

14. Kapitola
15. Kapitola
16. Kapitola
17. Kapitola
18. Kapitola
.
.
.
.

Povídkaření

13. července 2013 v 1:43 | liška
Tento článek slibuji už nějaký ten pátek. Sice se zde opravdu nenajde každý, ale chtěla bych Vám trochu ukázat věc, která mě doprovází už necelých 5 let. Věc, kterou miluju a věc, ve které i když nejsem nijak dobrá (spíše naopak) se stále držím a nehodlám jí jen tak opustit. Je to můj malý únik z reality :)
A čem, že to mluvím? Samozřejmě, že o psaní.

Jistě jste už minimálně zkoušeli někdy napsat nějaký příběh. Každý to už musel zkoušet.
Pamatuji si, kdy se na ranchích rozmohl trend povídek o koních a já se samozřejmě zařadila do proudu. Rozepsala jsem pokud vím asi 2 nebo 3 povídky o koních, ale ty jsem nedopsala. Byly v podstatě o ničem a všechny na jedno brdo.
Ale psaní mě stále bavilo, tak jsem zkusila něco jiného. Hledat inspiraci všude kolem sebe a nedržet se striktně koní. A předsi jenom z toho něco vylezlo :). Opravdu se nedržím tématu koní, jsem s tím trochu v "jinde". No uvidíte sami. Jsou to "krásné" Fantasy splácaninky :D

Teď bych Vám ráda alespoň trochu přiblížila 2 povídky, které v podstatě píši od svých jedenácti let. Obě jsou asi milionkrát přepsané, obměněné, vyšperkované... ale stále se držím hlavní linie. V podstatě stále píši něco ve smyslu původního Darkness Lives (který jsem začala psát 2010 a teď se to nedá číst... :D) a Dust of Time, který je poněkud novější, cca rok starý. Plus se mi rýsuje v hlavě ještě něco s vlky, ale teď mám tyhle dvě,tak si nebudu přidělávat "práci" :).

Vy prosím vyberte, kterou chcete, abych zde zveřejňovala, jelikož to mám rozhodně v plánu :)
Jen se prosím neděste nad jmény povídek, jsou provizorní :D

A upozorňuji předem, krátké obsahy či stručné popisy neumím psát už vůbec. Viz moje sálodlouhé články.

A musím opět poděkovat Aje98, vytvořila mi tyto úžasné štítky k povídkám. Děkuji! :)
Art of Living
Umění žít
Neboli původní Darkness Lives
Šestnáctiletá Cheynne Lunette Rouxová z malého města v Georgii, by si nikdy nepomyslela, že by se toto mohlo stát zrovna jí.
Žila v malé přímořské vilce celý svůj život jen s matkou a teď se konečně má splnit jeden z jejich snů, dostala se na její vysněnou uměleckou školu. Avšak život se jí zamoté přesně tehdy, kdy by to nejméně potřebovala.
Její dětské sny se najednou stávají skutečností a ona sama neví, kdo je nebo co by měla dělat. Vzpomíná na knihu, kterou jí matka když byla malá předčítala před spaním a ona snívala, že by byla někým z nich. Z lidí, kterým se říkalo Malaci, a kteří ovládali nejrůznější schopnosti. Byli úzce spjati s přírodou a dovedli věci, o kterým se obyčejným lidem ani nezdálo.
A najednou jako by se nic z toho jen neschovávalo za stránky dětské knihy, ale vyplouvalo na světlo světa.
Její dosavadní život se jí přetočí naruby a ona se s tím musí vypořádat. Objeví se však jistý chlapec, Leonard, který ale také úplně není tím, za koho se vydává. Je stejný jako ona a pomáhá se dívence vypořádat s jejím novým já.
Tehdy si modrooká Cheynne myslí, že už to nejtěžší má za sebou, a že se jí alespoň povede na nové škole, pro lidi, jako je ona.
To ještě netuší, co si pro ní osud připravil.

Když se sny i nejtemnější obavy stávají skutečností
_______________________________________________________________________________________________
Dust of Time
Přes písky času
Stejnojmené, ale i tak uvnitř nové a jiné
O Thee by člověk mohl říci, že je to typické dítě zbohatlíků dnešní doby. Nic jí není moc dobré a všechny vždy může být daleko lepší. Sobeckostí a pýchou div nepřetéká. Hlavně, že ona je na špici za každých podmínek, to je ono.
Rou je její pravý opak. Celý život zasvětila něčemu, co jí nemůže přinést nic menšího než smrt a nebojí se se svými nejbližšími postavit koruně. Nejraději by se rozdala.
Co mají stejného?
Na druhý pohled zhola nic, na první však něco objevíte lehce. Jsou na chlup stejné. Až na barvu očí.
Rou oči září laskavou hnědou, zato Thee svítí dychtivou zelení.
A ještě třetí pohled je zde zarážející.
Obě dívky žijí na území, kde se v minulosti rozkládala země zvaná Nerevanie.
Akorát, že Rou žije v Králoství Nerevanském v 16. století a Thea ve století 21.
Co se stane, když se jejich tak odlišné životy oddělené propastí 500 let spojí v jeden?

Už tomu tak bylo odnepaměti.
Proradní a zlí byli pány a ostatní mohli jen v koutě stát.
________________________________________________________________________________________
Tak zde máte krátké popisy povídek, o kterých tak stále píši v nejrůznějších článcích.

Ač normálně je mi celkem jedno kolik mám u jakého článku komentářů, tady bych jich popravdě pár chtěla. Jen abych věděla, co z toho zveřejňovat. Zaujalo vás vůbec alespoň trochu něco z toho? Nebo si myslíte, že je to je jen má ztráta času? Opravdu stojím o vaše názory.
A také doufám, že jsem vás nezklamala :)

Od Dust of Time mám zatím jen prolog a 3 kapitoly, zatímco u Art of Living mám 12 Kapitol a jsem do toho teď tak zažraná , že i další kapitolky budu sekat rychle. Ale jak chcete.

Vím, že je to asi všechno hrozně bizardní a netypické, ale mám svojí hlavu a v tom takovéto "blbůstky".
Popravdě jsem zvědavá jestli se i toto spíše setká s kladnými či zápornými reakcemi... No, nechám se překvapit :)

Časem zveřejním obě, jen s kterou začít a konečně jí dopsat :)

Dust of Time- 16. kapitola

27. září 2012 v 23:35 | liška
Krajina vypadala jako v pohádce.
Vše se při jarním ránu rozsvěcovalo, louky hráli všemi barvami a vítr si lehce pohrával s klasy obilí a zelenými lístky čerstvě obrozených stromů. Pokud jste pohledem zabloudili do lesů, jistě jste spatřili jak stád srnek přeskakuji větvě, či jak veverka skáče z větve na větev. Všude bylo ticho. Naprosté ticho.
Pokud však váš zrak nebyl moc bystrý, jistě jste si nevšimli několika postav skrývajících se v korunách stromů. Nehybné stíny. Jejich duhovky se rozšířili, tep zrychlil, když uslyšeli známý tluk kopyt.
Tětiva se napnula a Pffff. Cosi rychle proletělo vzduchem. Byl to ručně dělaný šíp s kovovým hrotem a jasně červenými peříčky na konci. Zabodl se do hliněné cesty před nohy koní. Ti vylekaně zařechtali a zastavili se. Najednou vylétl a druhý a hned po něm třetí šíp. Ty teď zabraňovali koním v průchodu.
Mezi stromy se objevila postava. Pomalu kráčela k šípům a hvízdala si známou melodii. Pochva s mečem se jí houpala u pasu, přes hlavu měla přetažený velký ručně vyřezávaný luk a na zádech toulec se šípy zakončené červenými peříčky. Pomalu napochodovala před šípy a koně. Naklopila hlavu a zadívala se na muže držící otěže. "Ty… Zase ty!" vykřikl a trhl otěžemi, až koně hlasitě zafrkali. "Zase já." Odpověděl jemný ženský hlas. "Copak nám vezeš na hrad tentokrát?" pokračovala medovým hlasem. "Víš jaká je na tvou hlavu vypsaná odměna?! Být tebou bych se tady tak nepromenádoval! Abych si tě neodvezl na hrad jako suvenýr!" pokračoval hlubokým hlasem muž ve voze. Krátce sestřižené černé chmíří mu trčelo na všechny strany a řídká kozí bradka vzhledu také nepřidala. Byl to starý děda. Ale ať první pohled neklame. Měl kolem metru devadesát, silné postavy a prošel si tvrdým vojenským výcvikem. Dnes je z něj vysloužilý voják, bývalý generál a vojevůdce. "Copak si doopravdy myslíš, že jsem tady sama? Ale prosímtě." Muž znejistěl a od pasu si vytáhl jeden malý kovový stříbrný nožík. Mrskl ho po dívce, hod se však moc nepovedl a tak ho dívka chytila ještě za letu. "Hmm, hezký." odhodila ho a nůž se zapíchl do kúry nejbližšího stromu."Krug z tebe naděl fašírku Leslie!" zařval muž. Poprvé jmenoval. "Ale né dnes." Zašeptala a pozvedla ruku. To byl signál pro pár dalším lidí v lese. Rychle seskákali z větví stromů a vrhli se na povoz. Jeden z největších vozů, jaký kdy viděli… a celý přecpán jídlem! Všichni hladově pokukovali po právě ulovených zvířatech, hovězích pečínkách… jak oni dlouho neviděli a nejedli maso.
Po chvíli přijel vůz této 'tlupy', přendali jídlo a celý obsah vozu a pomalu se začali štosovat k odjezdu. Avšak stařík se vyvlíkl z rychle udělaných provazových pout, skočil do vozu, vytáhl jeho meč a rozeběhl se na zrovna otočenou Leslie a švihl. Nikdo by to nestihl, nikdo by nezastavil úder meče… pokud by to nebyla Leslie komu byl úder určen. Rychle se otočila a hbitě ho čepelí odrazila. Rychle k němu přiskočili další ze skupiny, ale Leslie jen mávla rukou, ať ho nechají. Muž zhluboka dýchal, hlas se mi v návalu zlosti a hněvu třásl. "Tak pojď! Neschovávej se za ostatní! Jen ty a já! Bojíš se snad?" rozhazoval muž kolem sebe rukou a řval na celý les. Odevšad se ozývalo Kašli na něj či To nemusíš dělat, ale dívenka jim nevěnovala pozornost. Vytáhla meč z pochvy u pasy, až se zableskl v ranním slunci a změřila si muže pohledem. Ten se uchichtl a rozeběhl se proti dívce. Zasadil několik ran, ae Leslie se je podařilo s přehledem odrazit a ještě ho kopla do pozadí, až poodešel několik kroků a zakolísal. Kolem nich se utvořil jakýsi kroužek lidí a ti teď všichni jásali a smáli se. Leslie protočila v ruce meč a položila si ho na rameno, jako kdyby to vůbec nebyl ostrý meč, ale jen nějaký kus hadru či lehký klacík. Když se ušklíbla a povytáhla obočí, naštvala muže, ještě víc. Opět se vrhl na Leslie, ale vůbec nečekal že jen udělá krok vedle a on prosfištěl vedle ní a zahučel těsně vedle nejbližšího stromu. Opět se kroužek rozesmál. "To je všechno, co umíš?! Bojuj!" zařval muž, teď již celý rudý. "Chci si to užít. Už dlouho jsem s nikým… no pokud se tomuhle dá říkat boj… nebojovala." Mávla dívka rukou a chodila po vnějšku kruhu. Po chvíli opět protočila mečem, nadechla se a napjali se jí svaly na celém těle. "Dobře, konec rozcvičky, jdeme na to." Když se k ní muž opět přiřítil, lehce odrazila jeho úder a stačilo jen udělat pár pohybů a mužův meč ležel na zemi a čepel Lesliiného meče měl pod krkem. Kruh teď propukl v jásot. Muž byl stále naštvaný, zhluboka dýchal, ale chvílemi v jeho obličeji jste mohli vidět náznak strachu.
"Dokonči to." Pronesl najednou a hluk utichl. "Co-cože?" obrátila se opět na muže, ale stále mu držela špičku meče pod krkem. "Možná to s mečem umíš, ale nikdy nemůžeš vyhrát, pokud to neumíš dokončit. Jsi na to moc slabá!" rozlil se mu blažený úsměv na tváři a Leslie znejistěla. Udělal několik kroků po obvodu kruhu. Leslie stále proti němu mířila meč, ale očividně mu to už nevadilo. "To je tvoje slabost. Nikdy nemůžeš vyhrát!" zopakoval. Oči mu hořely plamínkem naděje. Teď vypadal strašidelněji a hrozivě než kdy před tím. "Nebudu se s tebou zahazovat" rychle k němu přistoupila, podtrhla mu nohy a hleděla mu do jeho očí. Věděl, že narazil na její slabé místo. "Svažte ho. Pošleme ho na hrad." Věnovala mu poslední pohled, otočila se odešla.
Svázaného, avšak stále s blaženým pohledem, ho naložili na jeho vůz a poslali na hrad, jeho koně znali až moc dobře cestu.

"Zase po dlouhé době nějaká akce, co?" optal se Leslie jakýsi kluk. Jejich vůz naplněný úlovkem se rozjel do vesnic, ale zbytek lidí postupovali zase lesem. "Chybělo mi to." Odpověděla mu hned a věnovala mu zářivý úsměv. Chlapec po chvíli odešel a k Leslie se připojila Jessie. "Myslíš, že dnes na tu 'schůzi' někdo příjde nebo na hrad půjdu sama?" zeptala se Leslie Jessie po chvíli ticha. "To si myslíš, že by jsme tě někdy zkalamali? Znáš nás, ne, prcku?" dloubla jí Jessie loktem a pokračovali dál.

"Tak, takhle to nějak chodí." Šla tentokráte Bonnie poblíž Matthewa. Chtěli jí to všechno ukázat. "Hele, Matta… ona fakt nikdy nikoho nezabila? A proč z toho má takový strach?" přeladila zelenooká dívka na jinou notu. Tato otázka chlapce zaskočila a chvíli trvalo, než odpověděl. "Ono, když vidíš, jak rytíři zabijí tvé přátelé, blízké… jako kdyby to byl jejich denní chléb. Ono se to na tobě podepíše." Ani se na ní nepodíval. Sám teď přemýšlel na těmi ztracenými životy. "A ty už jsi někdy někoho…?" ani nemusela dokončovat větu, chlapec již odpověděl: "Jednou. By to buď on, nebo já…" na chvíli se odmlčel "Ale určitě měl, či mohl mít rodinu, měl svůj život." "Netrap se s tím" objala ho Bonnie… avšak zrovna když se Leslie na ně dva zepředu otočila. Matthew okamžitě ztrnul, ale Bonnie ho nepustila. Dívka si jen povzdychla a zrychlila krok. Matthew setřásl Bonnie a okamžitě se se vydal za druhou dívku, která mizela mezi stromy před nimi. "To je to snad trestný?"vykřikla Bonnie na Matthewa, našpulila pusu a poslala mu vzdušný polibek, aby to neviděl. Už se rozhodla na čí stranu určitě půjde, za kterou stojí, takže když Leslie na ní žárlí, je to ještě lepší. A Matthew se jí líbil… Tak proč si nezahrát takovou malou hru mezi nimi 3-mi? Měla plán.

"Leslie! Počkej!" křičel za ní Matthew a snažil se jí doběhnout. Leslie okamžitě zastavila a udiveně se na Matthewa podívala. "Děje se něco?" "Zlato…" dívenka hned pochopila, o co jde. "Kdybych měla žárlit na každou holku, která se kolem tebe nachomýtne… už by ze mě byla zelená kulička závisti." Strčila do něj a donutila ho se usmát. "A tak je to myšleno i obráceně! Víš, jak na tebe někteří chlapci koukají…" oba do sebe strčili, ale vše zůstalo v dobrém.
Leslie nechápala, jaký mají mezi sebou Matthew a Bonnie vztah, raději ho ani pochopit nechtěla. Cítila, že mu po tom incidentu s Blainem něco dluží.

Jídlo se rozvezlo do vesnic a lidé mohli jít spát s plnějšími žaludky než obvykle. Toho odpoledne se tato skupina opět sešla. Dojednávali cosi k další noci… a nezbývalo jim nic jiného, než se konečně vydat na hrad.

Avšak Bonnie se dostala společně s Blainem na hrad před nimi. Mlsně pokukovala po mísách plných výborného jídla, její žaludek zel prázdnotou a maximum, co mohla ve vesnici jíst, byly ovesné kaše, které ovšem nebyly na její úrovni.
Vše Krugovi řekla a ten se jen s úsměvem začal připravovat a nadcházející noc. Nikam neodjeli.
"Jen si je potrápíme." Dodal nakonec. Zmírnili stráže a ostrahy u hradu, toto měla být jen hra, malé poškádlení.
Další díl, už nám to začíná nabírat otáčky :)

Dust of Time 15. kapitola

20. srpna 2012 v 21:32 | liška
Více jim k tomu rytíř neřekl. Své úlohy zde prý brzy pocítí sami a budou brzy o všem informováni. Blainovi i Bonnie se rozplynuly sny, jak ostatní zachránit. Toto již bylo více než vážné. Teď si budou muset vybrat mezi jejich životy a životy lidí z vesnic.

Dívka se po chvíli vrátila zpět do vesnice. Bloudila ulicemi, přemýšlela, bloumala. Ale celkově ji nebylo nějak dobře, točila se jí hlava a nedokázala se na nic soustředit.
Po chvíli narazila na Matta, jak zapadá do nějaké budovy, a jak bylo jejím oblíbeným - vydala se za ním. Okny koukala dovnitř budovy, ta banda zlodějíčků zde měla 'sraz'. Jen, co ji Matthew, s naštvaným výrazem uviděl, vyběhl za ní ven. "Ne, opravdu není slušné sledovat všechny okolo!" vykřikl na ní. Bonnie opět něco odsekla, ale poté se oba zklidnili. "Jsi nějaká bledá, děje se něco?" prohlížel si chlapec Bonnie s ustaraným výrazem. "Není mi nejlépe." "Neviděla jsi Leslie? Nemůžeme ji najít." Hned jak to Matt dořekl, Bonnie se zatočila hlava ještě více. Podlomila se jí kolena a dopadla by až zem, kdyby jí chlapec nechytil. Přivřela oči. Najednou už nebyla ve vesnici, ale koukala na Lesliino oblíbené místo a uslyšela jakýsi roh. "Bonnie!" vytrhl ji ze snění Mattův vystrašený hlas. Dívka se hned postavila na nohy, zhluboka dýchala a zmateně se rozhlížela kolem sebe. "Bože, co to bylo?" ptala se sama sebe."Bonnie?" zopakoval Matt její jméno. Cítila úzkost, strach. "Něco se stalo!" vykřikla, aniž by nad tím přemýšlela a rozutekla se ke koním. Matthew samozřejmě sprintoval za ní. Nebyla schopná už říci ani slůvko.
S koňmi běželi lesy, až na místo, které Bonnie viděla a oba ho velmi dobře znali. Dívka rychle seskočila z koně a rozhlížela se kolem. Oblohou se opět rozezněl hromový zvuk rohu, tentokrát blíže.
Dívka najednou uviděla jakousi postavu ležet u vstupu do lesa, okamžitě se k ní i s chlapcem rozeběhli. "Leslie…" hlesl chlapec. "To bude v pořádku, uvidíš. Určitě se jen o něco bouchla do hlavy." Chlácholila ho Bonnie. A opravdu, poblíž hlavy dívky ležel malý kámen a na jejím zátylku bylo trochu krve. "Vezmi jí, musíme do vesnice!" nakázala a už mu jí pomáhala dostat na koně. Po chvilce Leslie otevřela oči, stále se jí však motala hlava. Matthew jí držel před sebou na koni a neustále se na ní díval. "Matte pozor!" vykřikla hned, jak se probudila. Chlapec totiž hleděl na né a ne na cestu, takže málem koně navedl do příkopu.
V pořádku dojeli do vesnice a Leslie nedovolila Mattovi, aby jí dostal k lékaři, který právě projížděl kolem, či do postele. Hned se vydala k budově, kde na ní čekali zbytek jejich 'tlupy'. Matthew jí stále ještě chvílema podpíral, ale už jí bylo lépe.
"Omlouvám se za zpoždění." Pronesla, když vstoupila do budovy. Starý dům, obložený dubovým dřevem, to bylo jejich útočiště. Uvnitř lehce smrděl zatuchlinou, nikdo zde totiž již dlouho nebydlel. Byl malý, ale vešlo se sem několik dřevěných židlí, tak všichni mohli sedět.
Všechno kolem na dívenku působilo jako střepy. Tolik lidských očí, které se právě ubírali na ní, hlasy, šum… a ona stále byla bílá jako stěna. Matthew si sedl vedle ní a nepřestával ji pozoroval. "Kde jsi byla?" otázal se jeden muž, jeden z nejstarších, Leslie. A ano, všichni si zde tykali, znali se na to až moc dobře. "No, já…" chtěla si něco vymyslet, to by zde však nesměl být její "opatrovatel". "Našli jsme jí v bezvědomí v lese." Odpověděl za ní Matt. Leslie po něm hned hodila doslova vražedný pohled a vypadala, že po něm každou chvíli skočí. "Děkuju!" procedila mezi zuby. "Měla by jsi se šetřit. Neber na sebe tíhu celého světa" snažila se poradit jedna malá blonďatá dívka. Sice byla malá, ale asi o 7 let starší než sama Leslie. "Pořád jsi jenom člověk." Pokračoval někdo další. "Jo, to už jsem dneska slyšela." Opět procedila a sklopila Leslie hlavu. Tato věta odvrátila její paměť na chvíli, než omdlela. Nechtěla na Blaina myslet, kroutila hlavou, jako kdyby chtěla ty myšlenky vyhodit z hlavy, bohužel to nepomohlo. Žaludek se jí stále houpal, připadala si jako na lodi. Nejraději by se rozeběhla pryč a odhodila ze sebe své starosti jako kusy hadru.

"Ale pryč ode mě!" vykřikla, když konečně zvedla hlavu. "Sešli jsme se tady kvůli něčemu úplně jinému. Již dlouho jsme nikde nebyli a nic se nestalo. Je klid, nejspíše klid před bouří." "Nelíbí se mi to, něco se chystá!" přerušil ji černovlasý muž z vedlejší vesnice. "Musíme na hrad." Ukončila konečně Leslie svůj 'proslov'. Ze všech koutů místnosti bylo slyšet samé Cože? A Proč?, nebo Víš, jak to minule skončilo?
"Dobře, dělejte, co chcete. Já jdu na hrad, pozítří o půlnoci. Slíbila jsem to." "Komu proboha? Víš, jak to skončilo minule!" osočil se další z mužů. "Jak jsem byla pryč, pro lék a oni mi ho bez prodlení dali. Sama jsem dostala tu nemoc a oni mě tam vyléčili. Ale v té samé době, co jsem tam byla, Krug tam vyslal své vojáky. Vyrabovali tu vesnici a zajali ty, kteří na tento lék přišli. Jsou na hradě. Prosili mě, ať je zachráníme. Dlužím jim to! My všichni! Lék přeci nebyl použit jen pro Margaret, pro mnohé další. Pro vaše rodiny. Nemůže je tam nechat." postavila se a máchala rukama. Upoutala pohledy všech. Byla tak cílevědomá. Nic však nedělala kvůli vlastnímu užitku, kvůli tomu, jak myslela na ostatní. Byla tak nesobecká. Kvůli těmto vlastnostem se od ní všichni nechali vést, i mnohem starší muži i ženy. No, možná také, protože někteří muži nemohli překousnout, že to s mečem nějaká dívka umí lépe než oni, a když už se nějaká taková dívka našla, tak by neměla být v 'normálních řadách'… ale to byla maličkost.
"Ale stejně, víš jak to skončilo minule." Vmísila se do řeči postarší dáma, která seděla až vzadu. Všichni stále opakovali to samé.
Nejdříve postavila svou hůl a poté se s vypětím všech sil postavila. Sice nebojovala, ale vždy jim se vším pomáhala. Vymýšlela taktiku, rozmístění… bez z ní si to, co dělali, nedokázali představit. Všichni k ní chovali respekt. Teď se pomalu šinula dopředu ke stojící Leslie.
"Tolik zraněných a tolik neúspěchů. O tobě ani nemluvě, dítě." Zastavila se a hleděla dívce do očí. "Co když se stane něco horšího? Bylo jen velké štěstí, že v poslední době nikdo nezemřel. Nepočítaje tedy…" nedokončila větu, všem to došlo. "On není mrtvý!" vykřikla Leslie. Řeč byla o Blainovi, jen ona sama věděla, co s ním je, ale bavit se o dnešním odpoledni opravdu s nikým nechtěla. "Ale dítě. Nemůžeš si mazat med kolem pusy do nekonečna. Vím, jak tě to sebralo, ale musíš se vzchopit. Přejít to." Všichni viseli na slovech ženy. "Prostě to vím. Není mrtvý, Meredith." Všem bylo Leslie líto. Opravdu byli přesvědčeni, že je Blaine mrtvý a věděli, jak moc jí na něm záleželo. "Ale stejně. Ty sama jsi byla tak zraněná, že to vypadalo, že nepřešiješ! A poté ty probdělé noci… jestli se něco takového bude opakovat, zničí tě to." Pokračovala Meredith ve výkladu. "Přestaňte se už všichni starat o mé bezpečí. Umím se o sebe postarat sama!" vykřikla. "Copak jsem tu jediná? Copak se nikdy nikomu nic nestalo?" "Ale ne každý se z takovéto výpravy vrací ve stejném stavu jak ty. Většinou vynášejí tebe, ne ty je. Hold se na tebe sesype vždycky více vojáků a nakonec samotný Krug… bylo by divné, kdybys již neměla řezné rány na každém kousíčku těla." Tvrdě odsekla další žena z posledních řad. Meredith jí za to však hned věnovala naštvaný a opovrhovačný pohled. "Jak jsem řekla, dělejte si, co chcete! Pokud se ke mně chce někdo přidat, zítra ve stejnou dobu zde. Tak už mě odnikud nevynášejte, když Vám to tak vadí." Vykřikla a vyběhla z domu. Ještě přede dveřmi jí za ruku chytila Jessie, Leslie jí jen věnovala smutný pohled a ona pochopil, že si potřebuje poté popovídat.
"Leslie!" vykřikl Matthew a chtěl se vydat za ní, ale Meredith ho zastavila: "Nech jí jít." Tak se chlapec opět posadil a poslouchal. "Potřebuje si to všechno poskládat v hlavě. Je toho na ní moc."

"Ale Krug zítra odjíždí, a sním snad i skoro půlka vojáků, co normálně bývají na hradě. Mohlo by to jít." Po krátké konverzaci o jiných věcech se zase ozvala Meredith. "To myslíš vážně?" vykulil zase jeden z mužů oči. "Ano. Zrovna tvou manželku zachránil ten lék, není-li to pravda Petere?" Peter si opět sedl a lehce se začervenal. "Je to výzva, ale věřím, že se povede. Ptám se, kdo půjde?" zdvihla ruce a otázala se všech v místnosti. "Já" pronesla jako první dívka u vchodu, Jessie. "Já" jako další se postavil Matthew. A poté další a další člověk. Muži i ženy. A ti, kteří nakonec zůstali sedět, nechtěli vypadat jako zbabělci, postavili se také. "Já věděla, že mě nikdy nezklamete" usmála se.
_______________________________________________________________________________________________________________
Tak co, jak se to líbí těm, co ještě čtou? Hmmm? :)
A ano, přidávat nebudu, viz předešlý článek ;)

Dust of Time 14. kapitola

22. července 2012 v 20:33 | liška
Letní vánek si pohrával s jeho černými vlasy a on sám stál za jedním ze silných stromů smíšeného lesa a pozoroval malou dívku sedící u potoka. Měl hrozné nutkání se za ní rozběhnout a obejmout ji jako tenkrát. Ale nesměl. Již tolik toho spolu prožili, zažili… a on teď přešel na druhou stranu. Na nikom mu nezáleželo tak, jako na této dívce. Znali se odmala, v podstatě, co Leslie našli. Byl o 2 roky starší, také sirotek, kterému však rodiče zabili a on bydlel u svých prarodičů.
Vždy byl do této dívky zakoukaný, zamilovaný. Oslňovala ho.
Zaryl špičky svých prstů do kůry, aby něco nevykřikl. Již rok s ní nemohl promluvit! A co když toto bude poslední možnost? Velký plán již brzy začne, i když by teď nechtěl, on toho bude nedílnou součástí. Chtěl Leslie zachránit, ale postavit se proti celé armádě a samotnému Krugovi…
Nevydržel to. Popošel o krok k dalšímu stromu, blíže k dívce a vzpřímeně se postavil. "Zlatovlásko" zašeptal větru. Byla to její přezdívka již od dob, když byli malí. Měla dříve až blonďaté a třpytivé vlasy.
Dívka strnula. Dech se jí zastavil a až po chvilce se postavila na nohy. Když se otočila za hlasem, lapala po dechu. "Panebože" špitla. Duhovky se jí rozšířily, dech zrychlil a po celé tváři se roztáhl široký úsměv. Rozeběhla se ke chlapci a skočila mu do náruče. Po tvářičkách se jí zase začali valit slzy, ale tentokrát slzy štěstí. "To není možné, není možné…" šeptala si, ale smála se a chlapce nechtěla pustit. "Ty žiješ" hlesla, když konečně chlapce pustila. "Jak vidíš" zasmál se. "Blaine… já se o tebe tak bála. Nevěděla jsme, kde jsi, co se děje… pokoušeli jsme se dostat na hrad, když tě chytili…" vzlykala, on jí opět objal. "Šššš, ššš. Všechno je v pořádku. Neplač, Maličká. Teď jsem tady. Minulost daleko za sebou, dobře?" hladil jí po vlasech a utíral jí slzy. "Ale… už mi neříkej maličká. Už mi není sedm." Rozesmála se a stírali si velké slzy z tváře. Blaine se nemohl jinak než usmát. Byla tak roztomilá.
Pro Leslie to byl šok. Myslela si, že je Blain mrtvý, či stále někde chudák sám v útrobí hradu… ale najednou zde stál před ní. Živý, zdravý, v plné síle. Zhruba před rokem ho Krug chytil, uvěznil. A oni se k němu nemohli dostat. Sice nikdo nebyl zabit, ale zranění byla velká. Největší újmu však měla Leslie samotná. Pro dívku byl Blaine hrozně důležitý. Byl to člověk jí nejbližší, znal jí až moc dobře, více než by ona sama chtěla. Znali se od malička, dříve si spolu hráli, i před jeho 'zmizením' si byli velmi blízcí. Tolik jí toho naučil.
Když byl na hradě, bylo to pro Leslie jedno z nejtěžších období života. Znáte jaké to je, přijít o někoho blízkého. A on se jí vryl jak do duše, tak i do srdce.
Jen tak zde seděli, povídali si, vzpomínali na staré dobré časy.
"Uteč se mnou" vyhrkl najednou Blaine. "Když jsme byli malí jednou v noci, když jsme koukali na hvězdy, slíbila jsi, že se mnou utečeš." "Ale pak vyšlo slunce a realita ukázala svou pravou tvář" zadívala se mu dívka do tmavých, uhrančivých očí. "Leslie… bude to pro tvé dobro. Bude se zde dít tolik špatných věcí… Věř mi, já byl na hradě" naléhal. "Nemůžu všeho nechat a odjet. Nemůžu je opustit" "Bojím se o tebe." Dodal. Obličeje teď měli blízko u sebe a hleděli si do očí. "Nemusíš." Odvrátila Leslie zrak. "Toto už není sranda, věř mi." "Dokážu se o sebe postarat. Vždycky, znáš mě." Hledíc do nebe ze sebe sázela jen několika-slovní odpovědi. "Ale pořád jsi jenom člověk." "Změňme téma." Navrhla. "Tákže… jsi pořád ještě s chlapcem? Mattem?" "Ále, že ty jsi vždycky měl rád takováhle témata. Ty drbno!" rozesmála se a dloubla ho do žeber. "A ano, jsem." "Hmm, nikdy jsem ho neměl rád. A miluješ ho?" hleděl jí opět přímo do očí a čekal na odpověď. Dívka znejistěla, otázka jí zaskočila. "Co je to za otázku?" "Jen odpověz" "Ano" odsekla a otočila se.
"Leslie, já… jestli ne teď tak už nikdy. Musím se tě na něco zeptat." Zeptal se po další skoro několikahodinové konverzaci na jiné téma. Měli si toho hold hodně, co říci. "Asi vím, co chceš říci. Prosím, nekaž tuto chvíli, prosím." Avšak Blaine se nedal odbít: "A co já. Co cítíš ke mně?" dívka se postavila a otočila se. "Gratuluju. Zkazil jsi to" chtěla odejít, ale chlapec jí chytl za ruku. "Jen odpověz, Leslie. Je to moc důležité" přitáhl si jí k sobě a ruku jí položil na bok. "Učil jsem tě tancovat, pamatuješ?" usmíval se na Leslie, ta se mu ale vyvlíkla ze sevření a uskočil o metr dál. "Leslie…" naklopil roztomile hlavu k jedné straně a hleděl na dívku. Zvedl se vítr a čechral dívčiny dlouhé a krásné vlasy. "Ty jsi člověk, na kterém mi hrozně záleží. Nejvíce ze všech mě znáš, tolik jsme toho spolu prožili. Když jsi byl… pryč… jako by mi chyběl kousek sebe samé. Ale miluju Matta. Já nemůžu…"opět se jí zlomil hlas, ale slzy nepřišli. Stála a hleděla do lesa. Pocity se v ní bily, proplétali se. Nikdy nechápala pocity, které k černovlasému chlapci měla. Cosi jí k němu avšak táhlo. Byla to ale opravdu láska? Nikdy si nedovolila o tom takto přemýšlet.
"Já nevím, co k tobě cítím. Ještě jsem nenašla pro to, to správné slovo." Chlapec pomalu přistupoval k Leslie. Teď stál těsně na ní hledíc přes ní do lesa. "A co si vlastně představuješ pod zamilovaností? Pod slovem láska?" "Ne, Blaine, přestaň" chtěla opět Leslie odejít, ale stála jako přibitá. Cosí jí nedovolilo udělat krok vpřed. "Když člověk druhého zná natolik, než sám sebe? Nejraději by s ním trávil každou minutu svého života? Respektuje jeden druhého?" dívka se neotočila. Bála se, co bude následovat. "Když se za každým dotykem skrývá něco víc? Když v každém slově je skrytý význam? Když vše je hlubší a silnější?" přejížděl jí prsty po celém těle. Dívka byla stále napjata. Udělal se jí velký knedlík v krku a najednou neměla, co říci. Aniž by chtěla, tak se její tělo otočilo a hleděla teď přímo do tmavých očí. "Když by jeden za druhého položil život? Není to ta láska, o které všichni básní?" jejich obličeje byli těsně u sebe. "Proč by jste se tolikrát pokoušeli mě zachránit? Mohli tě zabít." jeho obličej posmutněl. Ani jeden se však nemohli odvrátit, stále si hleděli do očí. "Neboj se doopravdy milovat, Leslie. Máš na to právo, jako každý jiný. A zasloužíš si být doopravdy milována více, než kdokoli jiný." Hladil ji po tváři a po vlasech. Leslie stále nic nemohla říci, sama v sobě cítila neuvěřitelný boj. "Já nemůžu…" podařilo se jí konečně otevřít pusu. "Můžeš všechno, co si jen zamaneš" šeptal chlapec. A pak se to stalo. Jejich obličeje byly čím dál tím blíže. Blaine políbil dívku, ale ona se nebránila. Několik letmých polibků, než se chlapec odtáhl. "Je to jen na tobě. Víš kde mě najdeš" věnoval poslední letmý pohled Leslie a zmizel v lese.
Nechal tam samotnou Leslie. Na ní toho bylo za jeden den až moc - její rodiče, narozeniny, Matthew, Blaine, popravdě ani poslední noci moc nespala… a také uslyšela roh zahajující lov 'pánů', takže Krug byl blízko. Chtěla utéci, rozběhnout se od toho všeho, ale když chtěla udělat krok, zatočila se jí hlava, promítl se jí celý dnešní den v jediné sekundě a ona dopadla do zelené trávy. Omdlela a při pádu se bouchla o kámen do hlavy.
_______________________________________________
Bonnie seděla u dveří Blainova domu a čekala. Když zahlédla černovlasého kluka v lese, hned se k němu vydala. "Tak teď jsi to teda majestátně po… podělal" vyhrkla a rozhazovala rukama na všechny strany. "Taky tě rád vidím." Odsekl a pokračoval k domu. "To tvé sledování lidí není hezká věc. Někdo si přeje mít soukromí" dodal otráveně nakonec. "Proboha… proč jsi jí políbil?" strčila mu do zad, až zrychlil krok a až po pár krocích se mohl zastavit. "My se jen tak nezáme… nevíš a nemusíš vědět všechno." Pokračoval, aniž by se na ní podíval. "Ale ty toho víš očividně více, jak já. Proč jsi mi neřekl tohle? Co víš o Lesliiných rodičích?" osočila se Bonnie a mrskla po něm obálku s dopisem. Chlapec jí otevřel, ale hleděl do klikyháků stejně bezmocně jako před tím Leslie. "Proč jsi mi neřekl, že je to ta ztracená princezna?" ztišila hlas a dostala se blíže k Blainovi. Byla první, kdo to doopravdy vyslovil. "Opravdu jsi si myslela, že by se Krug takto honil jen za obyčejnou zlodějkou? Zlodějové jsou otravný hmyz, ale ona je něco jako šelma mezi nimi. Zlatý poklad. Je pro něj hrozba. Trůn je v tomto státě dědičný a je jedno, jestli je předám budoucí královně, dceři, či budoucímu králi, synovi." "A ona to neví, že ne?" "Ne. A také se to nesmí dozvědět, né teď. Bylo by to pro ono samotnou nebezpečné" "Proto jsem také zabavila ten dopis."

"Bonnie, já… já už s tímto nechci pokračovat. Nedokážu to. Nechci mít vinu na tom, co se stane." svěřil se dívce, když došli do domu. "Když už jsme u té hry na pravdu…Neměla bych to říkat, ale záleží mi na nich. Na těch holomcích z vesnice. A na Leslie. Nechci je poslat na smrt. Je jako já. Musí mít nějaký důvod, proč jsme stejné a já jsem tady." "Nemusíme. Když budeme držet při sobě a vymyslíme plán…" chtěl pokračovat, svítala v něm kapka naděje. "Dokážeme ho přelstít. No, je na našich zprávách závislý, ne?" rozjasnila se Bonnie. Jako by jí 'ruplo v bedně' a začala přemýšlet jinak. Opravdu nikomu nechtěla ublížit. "Zatím jen sbírá informace, než vše začne… nesmíme to nechat dojít tak daleko!"
Avšak jejich veselé nápady 'zadupal do země' rytíř, který se k nim blížil. Nesl zprávu z hradu, po které se na chvíli zatajil dech a ztvrdl úsměv na tváři obou posluchačům. Svým hlubokým hlasem pronesl: "Hra začala!"
_______________________________________________________________________________________________________________
A další díl, pár jich ještě mám v zásobě. Mám ale otázečku, čte to ještě někdo? :)
Začíná mě to bavit, ale nechce se mi to spát jen pro sebe ;)

Dust of Time 13. kapitola

2. července 2012 v 8:33 | liška
"Ty mě už zase sleduješ?" vykřikla hnědooká dívka, když uslyšela nějaký hluk za ní v lese. Utřela si mokré oči a otočila se. Přesně věděla, kdo se tam schovává za stromy. "Očividně míváme často stejnou cestu" odsekla drze Bonnie a zamířila k druhé dívce. Leslie protočil oči a opět sebou kecla na měkký trávník. "Co to tam máš?" pátrala po prapodivné obálce Bonnie. "Ani sama nevím. Nepřečtu to." Sklopila Leslie hlavu, její pohled byl skelný a smutný. "To ten dotyčný tak škrábe, nebo…?" chtěla něco druhá dívka dokončit, ale až po chvilce jí došlo, že se jaksi Leslie neměla kde naučit číst, ani psát a nic podobného. Kroutila hlavou nad svojí blbostí. Když si od Bonnie vzala list popsaného papíru, sama sebe zarazila. Četla si sama pro sebe text a kulila jedovatě zelené oči. "A odkud že to máš…?" ani se na Leslie nepodívala. "George a Margaret mi to dali." Leslie zase nezvedla hlavu. Trhala stonky trávy a pohrávala si s nimi v prstech. "Počkej, ty tomu rozumíš?" zarazila sama sebe Leslie a vytřeštěně se podívala na druhou dívku. Ta jen lehce přikývla, když skládala papír zpět do obálky. Vypadala dosti překvapeně. Mnula si prsty a koukala do prázdna. "Co tam je?" Bonnie již otvírala pusu, ale zastavila se. "Je to pro tebe, neměl by ti to nikdo převypravovat nebo číst." "Bonnie, prosím. Ani nevíš, jak je to pro mě důležité." "Ale něco mě napadlo. Když ty mě učíš s lukem a mečem, řekla bych, že se i zlepšuju…" "Když myslíš" ušklíbla se jako svatoušek Leslie, ale stále hltala každé slovo druhé dívky. "Na oplátku bych tě něco mohla naučit já. Číst." dokončila konečně Bonnie svůj 'nápad'. "Vážně?" rozsvítili se hnědé oči dívky. "Když máte to štěstí a nechodíte do školy, tak mi bude potěšením tě potrápit jako učitelka" povytáhla Bonnie jedno ze svých dokonalých obočí. "Ani nevíš, jak ráda bych chodila do školy." "Takhle mluvíš, když jsi v ní ještě nikdy nebyla, věř mi Leslie. Vlastní zkušenost." tím oddálila Bonnie stávající téma, aby se Leslie nedozvěděla, co bylo v dopisu. Samotnou ji překvapilo, jak se dala Leslie lehce odbít. Samotnou Bonnie dopis překvapil a už se nemohla dočkat, jak to předhodí Blainovi. Proč jí to neřekl? Neměla to snad vědět? O co zde šlo?

"Víš, je to zvláštní" pokračovala Leslie. Bonnie jí teď chvíli nevěnovala moc pozornosti, ale toto ji opět stáhlo zpět na zem. "Co přesně?" "Čekat 15 let na něco. Zkoumat, hádat, bádat… a kdo ví, co ještě. A najednou je odpověď přímo před tebou. Bojím se, co mohu čekat. Celou to dobu jsem si říkala, že mě rodiče určitě měli rádi a byl tu nějaký jiný důvod, proč…" zlomil se jí hlas. Už to nebyla ta Leslie, kterou Bonnie viděla první den. Tu silnou, nebojácnou. Tohle byla normální holka, citlivá jako každá jiná. Slzy se jí kouleli po baculatých tvářích, zhluboka dýchala a odvrátila se od Bonnie.
Zelenooká dívka si ani nedovedla představit, jaké to musí být. Neznat své rodiče. Nedostat objetí, když ho potřebuje… I když možná Margaret s Georgem byli skvělá 'náhrada', nic nenahradí pravé rodiče. Nevědět, odkud je, jací byli či jsou… a nevědět, jestli je vůbec někdy ještě uvidí. "Nevím, zda jsem na to všechno připravená. Bude to tolik odpovědí" stále drobná dívenka popotahovala. I když má Bonnie udělat cokoli, bylo jí líto. Přitáhla si jí k sobě a pevně ji objala. "Milovali tě, hodně. Věř mi" "Byla jsem u nich 3 roky, jaktože si je vůbec nepamatuji? Vůbec nic Bonnie, ani ťuk" zasténala Leslie. "Někdy mozek nedovolí si vzpomenout na zlé zkušenosti. Možná se něco stalo a ty si na to nemůžeš vzpomenout. A byla jsi hodně malá. Ale už nebreč" pohladila jí po vlasech a pohlédla jí do napuchlých očí. "Miluju to tady. Hrozně si vážím toho, co po mě ostatní z vesnice udělali a nechtěla bych svůj život vyměnit, ale stejně bych chtěla vědět něco o mé pravé rodině. Kdo vlastně jsem." "To se ti nedivím" "Promiň, já si pořád stěžuju" špitla Leslie. "Ty máš rodinu, že?" podívala se hnědooká dívka na druhou po chvíli ticha. "Mám. No, měla jsem. Já… vlastně nevím, jak to říci. U nás, v 'mém světě' mám. Rodiče, prarodiče, strýce, tety, bratrance, sestřenice… Chci domů. Chtěla bych je opět vidět" zeskelnatěl se pohled tentokrát Bonnie. "Omlouvám se. A uvidíš, brzy je znovu zříš. A to určitě brzy." Objala tentokrát Leslie druhou dívku. "Vždycky jsem chtěla mít sestru, vyplakat se jí na rameni, pokecat, drbat všechny okolo." Koukala Bonnie stále na druhou dívku, jak si utírala slzy. "Já také" usmála se dívenka. "Třeba máme spolu šanci, jako sestry" převedla konečně jinam Bonnie konverzaci a Leslie konečně zase zvedla náladu.

Bonnie po další konverzaci dostala hlad, a proto se vydala zpět do vesnice. Leslie zde zůstala, ležela a přemýšlela. Myšlenky se jí ubírali různými směry. Od Matthewa, přes Bonnie, její rodiče, Margaret a George, Blaina… vše však končilo u Kruga. Jeho tvář se jí vepsala do paměti tak silně, že se objevoval ve většině jejich snů. Ale jako vítěz a poražena byla Leslie. Tyto myšlenky ale zaháněla, jsou to přeci jen sny, nic neznamenají. Jeho hrdelní smích jí stále doprovázel, oči budili ze spaní. Jako by ho již znala dlouho, velmi dlouho, skoro již od narození.
Nevěděla, kam se dříve ubírat, na koho myslet, za kým jít. Tento den již přinesl pár překvapení. Ale den ještě nebyla ni zdaleka u konce.
__________________________________________________________________________________________________
Zdar.
No, lehce to tu zkomírá, co? I když se úplně nehorázně nudím ani za mák nemám náladu sem něco přispívat. O já vím proč, že bych byla znechucená, unavená? To je možná ten pravý důvod. Ale teď nemyslím, tím, co se tady děje, i když, možná. Kupodivu někdo má problémy i jinde ;)
Možná sem někdy něco přidám, ale o prázdninách jsem jenom dma vždy pár dní, skoro celé někde jsem. Pokud Vám jde o obíhání, byla bych ráda kdyby jste si mě například z SRek nemazali, jsou ty prázdniny, ale je to na Vás.
Nejspíš sem někdy v dohlednu dodám fotky z Corfu, ale nejspíše sem budu přiávat povídku. I když se hdoně čtenářů "odpojilo", to je věc, která mě stále a stále baví a bavit nepřestane. Ještě k tomu začínám přepisovat Darkness Live, do něčeho alespoň trochu více čitelného :D. Jaksi tam nějaké věci pozměňuji a píšu jiným stylem. Uvidím, jestli Vám to sem někdy dám.
Ale Vy, užívejte si prázdniny, možná někdy naviděnou, třeba zase u nějaké mé povídky :D

Dust of Time 12. kapitola

26. června 2012 v 17:03 | liška
Čas běžel přes hory obepínající království, plynul stále rychleji.
Bonnie trávila ve vesnici stále více času, začleňovala se do ní. Postupně se seznámila s většinou skupiny, které Leslie vedla. Také se sama zdokonalovala v umění šermu a ve střelbě z luku, avšak Leslie stále porazit nedokázala.
I když jí, ať si to sama nepřipouštěla, začínalo na lidech z vesnice záležet, nepřestala dodávat informace a odpovídat na otázku chlapce z lese, Blaina, který je posílal dále až na hrad. Zjistila, že i onen muž s lesa se osobně zná/znal s Leslie, více se o to však nezajímala.
____________________
Opět ta samá stodola, sluneční svit procházející mezerami mezi prkny, měkká sláma a další slunečný den. Avšak tentokrát zde nespí 2 soby, jen jedna dívka.

Cosi dívenku pošimralo na obličeji, tak se pomalu začala protahovat a otevřela své hnědé oči. Otočila se, aby se jí naskytl pohled na onoho krásného chlapce, nejspíše zase bez oblečení, ale on nikde. Vždy ale stával déle než ona, kde může být? Dívenka se rychle posadila a začala se rozhlížet kolem sebe, opět on nikde. Rychle se oblékla a seskočila na zem stodoly. Opět nikde nikdo, když se podívala za kupu sena, byla zde jen její klisnička tara, po bělouši chlapce zde nebylo ani stopy. Rychle na sebe navlékla oblečení a vydala se vstříc dalšímu slunečnému dni.

Celá vesnice byla tichá, jako jen málokdy. Byla neděle, tak se nikdo do práce nehnal, raději se po dlouhém a náročném týdnu vyspali. Leslie se plahočila úzkými uličkami a snažila se najít alespoň nějaký život. Kromě kvokajících slepic a štěkajícího velkého černého psa opět nic. Po chvíli Leslie pochopila proč. Přes největší ulici vesnice šli vojáci. Znavení z bojů, těšící se ke svým rodinám. Ubohý Krugovi pěšáci. Avšak vedl je muž s tváří, kterou Leslie bohužel až moc dobře znala. Přitiskla se ke zdi a čekala. Lidé se vojáků báli, proto raději zůstávali ve svých domovech. Báli se o své životy, zdraví, ale také aby vojáci neodvedli jejich dalšího syna či někoho bez soudu a neoprávněně neodvlekli na hrad.

Většina z nich by si nikdy k meči a boji ani nepřičichla, ale z každé rodiny se musel nejstarší syn stát vojákem, jinak byla rodině potrestána. Ale někteří se stále k armádě vraceli, vedli ji do dlouhých a perných válek a bojovali za Kruga, podporovali ho, věřili mu a byli mu zcela oddaní. Tyto generály a vůdce dokázal panovník velmi dobře odměnit.
Dívka stále stála nalepená ke zdi bez hnutí, ale uvnitř jí samotné se sváděl boj. Ten generál jí připravil o jednoho z jejich nejbližších, nikdy od té doby ho neviděla, nevěděla zda je/byl zraněný, kde je, či jestli dokonce nezemřel. To tento vůdce měl na tom všem velký podíl, to on Blaina zranil né-li zabil a dostal ho do vězení na hrad. Meč dívce samovolně sklouzl z pochvy u pasu do jejím pravé ruky. Věděla, že by proti nim všem neměla šanci, avšak v tomto vojsku vracejícím se z bitev bylo i pár vojáků od nich z vesnice, ale chtěla pouze jednoho.
Zdravý rozum jí od této činnosti odrazoval, ale nohy se přikrčili a chystali vyskočit zpoza rohu. Ještě jednou otevřela oči a uviděla malou plavovlasou dívenku, Ginny, jak na ní prapodivně kouká a ukazuje prstem, ať jde za ní. Hřmot brnění vojáků už byl slyšet z dálky, přešli bez povšimnutí a byli ten tam. Leslie už si jich nadále nevšímala, zandala meč do pochvy a odešla za Ginny.

"Co se děje?" zeptala se, když vkročila do mosazných dvěří za malou Ginny. Ta rychle doběhla k ostatních v místnosti a všichni se nahlas rozesmáli a zakřičeli: "Šťastné narozeniny Leslie!" Dívka se rozesmála a přiběhla k nim.
Mezi lidmi poznala Margaret a George, Ginny se svými rodiči, kupodivu i Bonnie a celou rodinu Matthewa společně s Jessie (její nejlepší kamarádkou) a tlupou dalších jejich sourozenců, Matthew zde však nebyl.
Leslie bylo toho dne 18. Všichni ji srdečně popřáli silné zdraví, štěstí a speciálně Jessie nesměla zapomenout dodat něco tom, ať se pohnou z místa s Mattem.
Dívenka se smála na všechny okolo, klábosila s nimi… Bylo pro ni něco nádherného, že se všichni tito lidé sešli zde, kvůli ní. Děkovali jí za její činy, za to kolik toho pro ně dělá, ona však vždy odvětila, že jim to všem dluží a že nikdo nebude moci splatit to, co pro ni udělali. Všem jim na ní záleželo, i naopak. Každý k ní měl ojedinělý vztah.

Po chvíli jí jakási ruka popadla a odvlekla ven a dívka tak konečně hleděla do těch známých čokoládových očí. Chlapec jí letmo políbil a rychle se rozeběhl v dál, ukazoval na Leslie, ať běží za ním. Proběhli celým městem, až se zastavili u malé louky, kde čekali jejich koně. "Kam proboha jedeme?" smála se dívka na chlapce, "Uvidíš" to už oba seděli na koních a Mattův bělouš hnal vpřed, Tak ho rychle následovala.

Oba ladně seskočili za svých koní a dívenka se zvědava podívala na Matta. "Zavři oči" Leslie to ochotně udělala. "Nepodváděj!" usmál se chlapec a oči jí zakryl ještě svou rukou.
Po chvilce došli k jim známému potůčku a vodopádu. Matthew se postavil naproti Leslie, obličeje těsně u sebe a konečně jí odkryl ruku z očí. "Všechno nejlepší, zlato"
Když se dívka rozhlédla, vykulila oči. Na trávě vedle průzračného potůčku leželo jídlo, svíčky… vše tak nádherně poskládané, až z toho Leslie přecházel zrak. Nikdo nic podobnéh pro ni nikdy neudělal. "Posadíš se?" vytrhl jí Matthew z úžasu. Leslie mu skočila kolem krku a dlouze ho políbila. "Miluju tě, nezapomeň na to, nikdy" zašeptala mu do ucha a opět ho lehce políbila. Matthew jí po chvilce zvedl do náručí, až dívka vypískla a dobrou chvíli zde blbli jako malí. Po chvíle se však odebrali do měkké trávy a .... Toto dopoledne bylo jen jejich.
___________________________

Když toho dne Leslie přišla do domu, kde vyrůstala, již na ní Margaret s Georgem čekali. "Potřebujete něco?" otázala se Leslie, když vstoupila do domu. "My… něco pro tebe máme" než na to stačila dívenka cokoli odpovědět, vytahovala již Margaret malou obálku. "Co je to?" vzrostla míra zvědavosti u Leslie. "Raději se posaď" přitakal George. "Když tě chlapci z vesnice jako malou našli v lese… nebyla jsi zde jen ty s Tarou jako hříbátkem. Tohle bylo u tebe." Leslie vyskočila ze židle a přistoupila pomalu k dvojici. Tyto slova ji opět vrátili do již zapomenutého období, jejího raného dětství. "Nevěděli jsme, co to znamená, ale právě byl ve vesnici doktor, který tě prohlížel, když tě našli a prý je na obálce napsáno, že je to pro tebe…" "Či nějak tak" dodal druhý. Leslie strnula. "Panebože" a opět se posadila. "A myslíme, že teď je ta správná doba, abys to dostala." Položili obálka na stůl před dívka. Ta na něj chvíli jen koukala a až po chvíli se odvážila se obálky dotknout. "Děkuji" podívala se dívenka unaveně na pár. Ale opět se zarazila. Srdce jí bušilo jako o závod. "Víš, co tam může být?" položila ruku Margaret na dívčino rameno. "Vím" otočila se na ni a pohlédla jí do fialkových očí. "Je to velká věc, nesmíš být…" chtěla opět paní něco doříci, ale v tom jí George přerušil: "Bylo by lepší, kdybys jsi to otevřela někde sama" Leslie jen přikývla, znovu jim poděkovala, objala je a s hlavou plnou myšlenek se vydala za Tarou a s ní k řece.
U řeky se opět posadila do trávy a hleděla na úhledně složenou obálku. Přejížděla prsty po jejím okraji. Na přední straně poznala úhledně napsané její jméno. Už už se odhodlala, že obálku otevře, ale strach jí stále bránil. I když Leslie 'vládla meči a luku', bojovala… stále to byla citlivá dívka, která měla jeden velký sen. Najít své rodiče. A teď, po 15-ti letech zde před ní nejspíše ležela odpověď na všechno. Žádné další úvahy, proč ji nechali v lese, zda před někým neutíkali, na čí byli straně, jestli jí tak zachránili život, jelikož i na jejich hlavu byla napsaná odměna… Konec toho všeho. Konečně se odhodlala obálku otevřít. "Jsem připravená. Chci vědět pravdu!" vykřičela větru. Obálka povolila a uvnitř ležel úhledně složený papír. Dívce se tajil dech. Pomalu ho otevřela a hleděla do řádků. Oči se jí zalily slzami, jelikož tomu nerozuměla. Oči pátraly mezi řádky po něčem známém, ale stále viděly jen úhledně sepsané a náhodně poskládané klikyháky. Prsty přejížděla po několik let starém papíru a snažila se pochopit zprávu, oznámení… cokoli, co jí měl tento papír říci. Nic
_____________________________________________________________________________________________________________
Slibovaný další díl povídky, snad se bude líbit. Teď už to bude jenom zajímavější a zajímavější ;) Už se to konečně začíná rozjíždět. A zásobu mám, ještě 4 již napsané kapitoly, tak čekejte bombardaci ;)

Dust of time - 11. díl

27. května 2012 v 13:44 | liška
"Zhluboka se nadechni a poté dlouze vydechni. Tělo drž vzpřímeně. Ne, neklepej se! Bože!" snažila se ze všech sil Leslie alespoň na chvíli Bonnie udržet v jedné poloze. Marně.
"Zklidni se.Znovu, nádech, výdech." obracela Leslie oči v sloup, ale stále to s druhou dívkou nevzdávala. "To tady mám šaškovat jen s lukem ani bez šípů? Vypadám jak debil!" řvala přes všechny louky a lesy Bonnie. Matthew, který ležel pod stromem v trávě a pozoroval tyto dvě, se nemohl jinak, než-li smát. "Moc vtipný" protočila opět Leslie oči v sloup a věnovala vážný, výchovný pohled Mattovi. Ten jen si přiložil ukazováček na ústa, že už bude ticho.
Po další chvíli skučení Bonnie jí konečně Leslie podala do rukou šípy v koženém toulci a meč, který právě sehnala ve vesnici. Zdejší kovář jich vždycky měl pár v zásobě. To samé další řemeslník ve městě s luky a šípy. "Není to tak lehké, jak vypadá. S těmito věcmi poneseš na svých bedrech zodpovědnost. Můžeš chránit, můžeš dávat, ale můžeš brát. Nejsou to hračky. Jsou to zbraně, s kterými by se mělo zacházet opatrně, s mírou." zvážněla Leslie. Její čokoládové oči teď hleděli tech druhé dívky, jedovatě zelených. Bonnie měla na jazyku další urážku, ponížení. Ale když se nad slovy Leslie zamyslela, nepřipadalo jí to jako taková blbost. "Nejsme Bohové. Nemáme právo rozhodovat o životech druhých. Dávat je a brát. Na to nikdy nezapomínej." zakončila svou "přednášku" Leslie. I přes očekávání Bonnie, místo toho, aby její ústa opravdu nakonec jen něco odsekly, pronesly: "Děkuji." a usmáli se na dívku před ní. Teď se konečně podívala Bonnie na věci, které dostala. Luk byl jednoduchý, zploštěle seřezaný kus klacku, ohlý a na něj navlečen jakýsi provaz. Několik peříček z šípů vykukovalo z světle hnědého, koženého toulce. Když jeden Bonnie vyndala, prohlédla si i kovovou špičku šípu, ale její zrak spočinul opět na červených peříčkách. "Červená?" pousmála se. Hold to byla její oblíbená barva. "Je to něco, jako náš symbol" ozval se zase po chvíli Matthew, který se již zvedl a doplížil se k děvčatům. "Když nějaký vůz dojede na hrad bez nákladu a v "plachtě" je zabodlý šíp s červenými peříčky, byli jsme to my" "Ouu, jak pozorné." nevěděla, co více k tomu zelenooká dívenka dodat. Šíp opět zasunula do toulce a ten si, společně s lukem, přetáhla přes hlavu. "Jsme jak Legolas!" řechtala se již doslova. Leslie s Mattem na ní hodily nechápavý výraz, ale dívka jen nad tím mávla rukou.

Teď si začala bedlivě prohlížet meč. Když se ho však pokusila zvednout, div si nelehla vedle něho. Jeho váha byla poněkud vyšší.
"Páni!" hlesla po chvíli. Od naostřené čepele se odráželi sluneční paprsky a házeli všude kolem zajímavé odlesky. Rukojeť meče byla obalena opět hnědou kůží. Ale nad rukojetí s blýskal jakýsi malý znáček. Hvězda, která pohlcovala malý kruh/prstenec. V něm byli dvě dlaně, které se společně držely, proplétaly své prsty s druhými. Bonnie nedokázala pochopit, jak někdo, na tak malou plochu, dokáže něco takového udělat v 21. století, co teprve teď. "Co je to?" ukázala na znáček na rukojetí. "To je, tedy spíše býval, znak či symbol naší země." "Proč býval?" "Krug ho zrušil." "V podstatě zrušil všechno hezké, co tady bylo" přistoupil s těmito slovy Matt k Leslie zezadu jí objal. Posledním dvoum větám nevěnovala Bonnie pozornost, stále se dívala na znáček na meči. "Co to znamená?" stále nespouštěla své zelené oči z meče. "Hvězda symbolizuje naději, která nikdy nevyhasíná a nepřestává zářit, prsten jako věčnost a spojené ruce symbolizovaly sílu našeho království, oporu a důvěru jeden v druhého." začal Matthew a prsty pravé ruky přejížděl po místech, které právě ukazoval. Levou rukou ale stále objímal Leslie.
Leslie se po chvíli vymanila z chlapcova obětí a rychle vytáhla svůj meč z pochvy u pasu. "Všichni máme meče s tímto znakem" ukázala Bonnie svůj meč. Lesliin nebyl nijak odlišný od meče Bonnie, jen byl o trochu delší a na rukojeti byla bílá kůže. Leslie si meč hbitě pohodila z jedné ruky do druhé, zase zpět. V jejích rukou vypadal meč, jako kdyby byl z papíru. "Teď si ten meč ulož, začneme s lukem a šípy" Bonie si poslušně zandala meč, ale div jí opět nedonutil si lehnout. Na tu jeho váhu si bude muset chvíli zvykat. Poslušně si z krku sundala luk a dala si ho do levé ruky. Pohlédla před sebe a zde uviděla malý terčík. Byl ze svázané slámy a prostředek měl natřen načerveno. Raději se ani neptala, co použili, jako barvu.
"Dobře, zkus tu pózu, která jsi cvičila bez šípů a až poté si vytáhni šíp z toulce" Bonnie se řídila Lesliinými radami. "Teď natáhni tětivu luku, jak nejvíce to půjde" a zde byl kámen úrazu. Ať se dívenka snažila, seč mohla, nedokázala s provazem pohnout více jak o pár centimetrů. "Sakra!" hold to nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo. Leslie s Mattheem jí pořád poučovali, snažili se s ní... "Když je to tak lehký, tak to ukaž!" zařvala Bonnie již celá rozčílena na Leslie. Ta neřekla ani slovo, přetáhla si luk přes hlavu, vyndala si z toulce šíp, namířila, v rychlosti se uklidnila, natáhla tětivu luku až k svým prsou, vzápětí jí pustila a šíp letěl vzduchem. Celé to netrvalo déle než 2 nebo 3 vteřiny. Šíp nakonec dosáhl svého cíle a spočinul uprostřed terče. Bonnie nemohla jinak, než jen vykulit oči. "Měla jsi pravdu, není to zas tak těžké" odsekla Leslie a vrátila se k Mattovi.
Bonnie se snažila napodobit Leslie. Něco podobného se jí asi po půlhodině povedlo, zpomaleně. Šíp letěl, letěl a letěl a doletěl metr před ní. Leslie, která se opírala o Matta s polečně leželi pod stromem, se jen usmála. "No, lepší než nic." vyjádřila si názor na svůj první pokus Bonnie. Do dalších se pustila s ještě větší zápalem. Po celém dnu se jí podařilo, že pár šípů doletělo alespoň na pomezí terče a dívka byla šťastná.
_______________________________________________________________________________________________________________
Ahoj, ahoj. No, moc sem nechodím, ale stále žiji, a dokonce víc než kdy před tím.
Za poslední dobu se toho stalo hodně. Měli jsme akci "Pátek pro Pátek", neboli charitativní akci pro Záchrannou stanici v Pátku pro Handikepovaná zvířata... tam se stalo pát věcí, které mě stále pronásledují. No, uvidím, jak se to bude vyvíjet. Ale točí se mi z toho hlava... No, bylo to rozhodně zvláštní. A stejně Vám, neprozradím, co. Pokud by zde byla nějaká hdoná duše, kteýr by nevadilo, kdybych se vypovídala.... budu jen ráda. Chtěla bych radu, ale sme to vypisovat nechci :)
A já se jdu zase věnovat úžasné škole. Přežívejte krásně, a snad na SLS ahoj!! (možná i dříve)

Dust of Time - 10. díl

19. května 2012 v 22:46 | liška
Slunce již dokončovalo svou celodenní pouť po obloze a zapadalo za pahorky dalekých hor.
Stačilo jen jedno odpoledne, aby se obě dívky "naladili na stejnou notu". I když jedna žila/žije ve 21. století a druhá kolem roku 1345, stále to byla "tatéž osoba". Vypadali stejně a samé nitro měli stejné, ale vlastnosti měli zcela odlišné, každá něco jiného prosazovala. Když však bylo za potřebí, Bonnie nedělalo žádný problém, jen naoko, být na druhé straně. Zdárným příkladem je nynější konfrontace s Leslie a lidmi z vesnic.
Ať už jejich konverzace prošla všemi různými oblastmi a tématy, stejně vždy skončili u toho samého - u těchto dvou dívek. Bonnie vymýšlela různé až neskutečné teorie, i když nakonec obě dívky dospěli k tomu, že ta pravá teorie bude opravdu neskutečná.
Zelenooká dívenka přišla i s názorem, že za to, že jsou stejné, musí určitě genetika... tím si ale přidělala "práci" a muselo další půlhodinku Leslie vysvětlovat, co je to genetika. Ale i tak tato teorie nevyzrazovala, proč se Bonnie ocitla zde.
"Takže... bych někdy musela mít, dítě?" tázala se Leslie se zamyšleným výrazem a marně se pokoušela pochopit, co jí Bonnie vysvětlovala. "Nejspíš" odvětila Bonnie, ale nevěnovala tomu moc pozornost a nevnímala, co již dále Leslie říkala. Raději pozorovali ten krásný vodopád. "Víš, možná zde někdo potřeboval pomoc... a proto jsme tady. Není-li to důvod?" chtěla už tuto debatu Bonnie dokončit. "Možná. Ale kdo?" stále se v Bonniiných slovech snažila Leslie nalézt něco více. "Možná ty budeš potřebovat pomoci. To by i mohlo vysvětlit, proč nás stejný vzhled svedl dohromady." odpovědi Bonnie zase nevěnovala pozornost Leslie. "Nebo Krug." svitlo jí najednou hlavou. "Ty... Viděla jsi ho, že?" stoupla si rychle Leslie, zrychlil se jí tep a podezřívavě se dívala ne Bonnie. Normální člověk by v té chvíli dostal strach, ale Bonnie se jen vzpřímene postavila naproti Leslie a bez emocí tiše prohlásila: "Vážně si myslíš, že bych byla tak hloupá a stímhle ksichtem a v téhle době mu vběhla přímo do náruče? V prvním okamžiku, co by mě uviděl, by mě zabil. Opravdu si myslíš, že jsem tak hloupá?" procedila několik vět skrz zuby. "Jak vlastně o něm víš? Jak víš, kdo to je? Nikdo ti o něm neřekl." šeptala do větru Leslie. "Nejsi zde první člověk, kterého jsem potkala. Některé věci, se to šíří rychle." usmála se již znova Bonnie. Vypadala, jako kdyby se před chvílí nic nestalo. "Můžeš mi věřit. Přeci bych nezradila vlastní krev, ne?" šeptala teď již Bonnie zcela klidně. "Nejspíš" procedila teď mezi zuby hnědooká Leslie. Poté však Bonnie opět chvíli trvalo, než Leslie vysvětlila, co to znamená ksicht.
__________________________________________________
Cvak, cvak, cvak. Takto klapali kobyta krásného bělouše. Se svým jezdcem celé odpoledne hledali dívku, kterou měli hlídat. Nakonec se rozhodli, jít se osvěžit k nedaleké říčce. U pomalu tekoucí vody chlapec seskočil ze svého koně a chtěl se napít z potoka, ale v tu chvíli uviděl u nedalekého stromu opřenou dívku se zavřenými víčky a vedle s pohozeným mečem. "Leslie!" hned vyskočil a rozeběhl se k dívce. Hlavou se mu honili nejrůznější myšlenky, ale nechtěl si žádné připustit. Avšak jen co k dívce dolehl chlapcův hlas, otevřela své zelené oči. "Ouu, Matte." protřela si dívenka oči a rozespale čučela na chlapce před ní, který jí čím dál tím více připomínal někoho z jejího okolí z jejího pravého života. Ale přemýšlet o tom, odku ho zná, opravdu nechtěla. To by tu svou hlavu, až moc namáhala.

Matthew z ní chvíli nemohl spustit oči. Vypadala, jako dívka, kterou miloval, při tom to nebyla ona. Při jejím pohledu mu až stály chloupku na krku. Ale ne, nebál se jí, fascinovala ho. Nebyla tak přirozená, jemná a milá, jako Leslie. Již ny první pohled byla jejím pravým opakem. Byla vším, co Leslie nebyla. Stále ho udivovala. Ale tyto myšlenky, raději rychle zapudil, pro něj existovala dívka jediná.
Po chvíli se konečně odhodlal ke slovům: "Co tady vlastně děláš?" snažil se na ní mluvit podrážděně. "Hledám tě celé odpoledne" dodal již mírněji. "Byla jsem zde, ehm, s Leslie. A teď jsem očividně usnula." stihla se zelenooká dívka postavit a hleděla teď Mattheovi přímo do očí. Než stačil Matt položit Bonnie další otázku, dívka již na ní odpověděla. "Prý mě chce něco naučit. A... měla jsem tady počkat." Matheovi došlo, proč Leslie odjela a hlasitě se rozesmál. "Čemu se směješ?" znervózněla zelenoočka. "Víš, proco si Leslie nejspíše šla?" nepřestával se chlapec smát. Bonnie jen vrtěla hlavou. "Asi si nechce vykrojit ostudu..." "Proboha, co se bude dít?" zařvala Bonnie.
"No, nejspíš tě bude chtít naučit to, co umí nejlépe. Šla si pro luk a další meč, Bonnie. No, těš se. Začátky bývají vždy težké, obzvlášť s Leslie." nepřestával se Matthew smát a při tom vzpomínal, jak to vypadalo, když se naposledy Leslie pokoušela někoho naučit střílet z luku. Bonnie z toho již teď měla oči na vrch hlavy
_______________________________________________________________________________________________________________
No jo, tak asi po delší době, ahoj.
Starostí mám teďka dost. Ve čtvrtek mám postupové zkoušky s klarinetem, v pátek máme jendu akci, již v sobotu za dva týdny SLS... jejda, to to utíká. Pak další víkend v červnu nejspíše oslava narozek a další... tradáá k moři :).
Promiňte, ale absolutně tady na to nemám náladu. Max na psaní povídky :). Kupodivu, jí po mě jedna psolužačka chtěla vytisknout... a už koluje mezi holkama ve třídě :P. A kupodivu, se jim to líbí :)

Já jsem právě u babičky, kde jsme normálně dříve trávila celé dny na PC. Teď se mi opravdu nechce. Udělala jsem si čtenářák, budu psát seminárku na Parkurové skákání do školy se svýma vlastníma fotkama... je toho dost :)

Dust of Time - 9. díl

24. dubna 2012 v 19:13 | liška
Leslie hned bezmyšlenkovitě běžela k domu, kde vyrůstala. Pomalu otevřela dveře a rychle klouzla do světnice. Nikdo v ní nebyl, George už musel být jistě na poli a pracoval, ale Leslie vyšplhala po žebříku do druhého pokoje domu plného 2 postelí, ona sama spávala dole na malé peci. V posteli se zde převalovala starší žena. Leslie si dřepla vedle otvoru pro žebřík v podlaze a pozorovali jí. Po chvilce se na Leslie zadívala a rozzářili se jí unavené oči. "Vrátila jsi se! Pojď ke mě, holčičko" ukázala rukama na Leslie, ať jde k ní. "Vypadáš už mnohem lépe, Margaret" pronesla Leslie, když k ní pomalu cupitala. A opravdu, vypadala lépe. Již včera v noci jí cosi napatlala po rukou a nohou a ohromné červené fleky se začali ztrácet. To byl důvod, proč na tak dlouho odjela. A opravdu, Margaret vypadala lépe. Stále byla velmi unavená a bledá, ale vypadalo to, že i posledních pár týdnů opět přibrala na váze a nebyla to jen kost a kůže. Stále se jí pod očima rýsovali kruhy, ale již byli menší a né tak výrazné. A celkově vypadala rozhodně plnější života. I když se Leslie George s Margaret ujali, když jí obyvatelé jako malou našli v lese, nikdy jim neříkala "Mami/Matko nebo Tati/otče". Vždy doufala, že jednou najde někoho, komu tak bude moci opravdu říkat. Ale Margaret ani Georgovi to nevadilo.
Leslie mezitím došli k Margaret a hezky jí objala, ale ta jí lehce a starostlivě odstrčila. "Nenakaž se, zlato" pohlédla na ní pohledem smutného psa. "Neměla bych to dostat znovu." zašeptala Leslie a znovu ji objala. "Znovu?" kroutila hlavou postarší blondýnka. "To byl důvod, proč jsem byla tak dlouho pryč. Nejdříve oni museli vyléčit mě. Ale... bylo to zvláštní. Taková podivná vesnice. Bylo sice těžší se dostat přes hranice, málem mě chytili vojáci, ale Tara, jako vždy nezklamala." usmála se dívenka. "Leslie, prosím, přestaň s tím. Už nebuďte proti nim... nemám z toho dobrý pocit" ztvrdl najednou výraz Margaret. "Nemůžeme." šeptala potichoučku Leslie. "Kdyby Kruga nezajímal jen on sám, nemuselo by na tuto nemoc tady zemřít tolik lidí." pokračovala Leslie, ale Margaret jí přerušila a pokusila se vstát, neúspěšně. "Jak to myslíš?" "Oni mají na to lék. Zjistili, že v té vesnici, kde jsem pro něj byla já, ten lék objevili... a krátce po té, co jsem přijela tam byli jeho muži a všechny vzdělané lidi odvedli, vše... vzali. Mě tam dovolili bydlet u jedné rodiny. Vypadala jsem v té době podobně, jako ty, měla jsem horečky... nevěděla, co se děje, Margaret. Ale prý o mě slyšeli a proto mě zachránili. A řekli mi, ať jim pomohu, ať ty muže dostanu zpátky. Až pro Kruga nebudou nic znamenat, zabije je" vybrávěla Leslie. Pomalu oddychovala a měla skoro vytřeštění výraz. "Zlatíčko, nesmíš si brát na srdce starosti všech." hladila Margaret malou dívenku po tváři. "Veřili mi, já toto musím udělat. Když né nic víc, tak toto." hleděla do země a odsekávala každé slovo. Poté se bez rozloučení zvedla a rychle vyběhla ven. Margaret si jen zase lehla a snažila se usnout. Ale díky snům za posledních pár ní měla čím dál tím větší strach o Leslie.
Dívenka za chvilku doběhla do stodoly, kde stála její krásná hnědá kobylka. "Pojď Tari, jdem ven" mávla rukou a čekala, že za ní její kobylka půjde, jako vždy, ale ona jen stála a koukala. "Taro?" otočila se na patě Leslie. Pomalu pro ní šla, tahala za otěže, ať jde, ale ona stála a prosebně na Leslie koukala. Až když Leslie vyndala jablíčko, rozpůlila ho a podala jí ho. Samozřejmě Tara hned poslušně ťapala. "Pěkně tě tam rozmazlili, to jablko mělo být pro mě!" smála se dívka a konečně kobylku dostala ven. Hned na ní vyskočila a rovnou pobídla do cvalu a poté do trysku.
Jak oboum hrozně chyběla ta okolní příroda. Smíšené lesy na pomalu svažujících se svazích, občas nějaká ta louka či palouček a hlavně řeka. Ta úžasná řeka, vytékající z dalekých hor, čistá hluboká.
S Tarou dojeli až k této řece a zastavili na nejkrásnějším jejím úseku. Poklidná říčka zde padala z výšky několika metrů do malého "jezírka". Leslie ladně seskočila z Tary a nechala se jí napást. Sama si klekla k břehu říčky a hleděla vzhůru po vodopádu, z kterého kdysi skákali do průzračné vody pod ním. bylo to úžasné, místo, které jí vždy uklidňovala. Bylo to jen jejich místo. Její a hnědookého Matthewa.
Najednou za ní cosi zahlučelo a Leslie hned nadskočila, málem spadla do vody. Ruce měla na rukojeti meče u pasu a roztřeštěně rozhlížela se po okolí. "Počkej, počkej. Přeci nechceš opakovat scénu z rána." vypotácela se zpoza stromu Bonnie. "Ty? Co tady děláš? Sledovala jsi mě?" vyletěla Leslie, sundala ruce z meče a pomalu postupovala k ní. "Ne... jenom jsme utekla tvému překrásnému klukovi z jeho spárů. To je hrozná stíhačka, no a asi jsme měli stejný směr" křenila se ale stejně nevěřícně se dívala na dívku před tebou. "Chtěla bych začít od začátku, takže, jsme Bonnie." řekla a podala vystrašené Leslie ruku. Leslie na ní jen divně koukala. "Ty... měla by jsi mi taky podat ruku." než se Leslie stihla otázat proč, prohodila Bonnie jen něco ve smyslu "je to slušné". Leslie se tedy neochotně dotkla ruky druhé dívky a kousek odstoupila. "Co jsi zač? Jak je vůbec tohle možné... jak můžeš být stejná, jako já?" začala na Bonnie Leslie valit hromadu otázek. "Na to samé, bych se zeptala ráda i já tebe." chvíli se takto "švitořili", ale po chvíli konečně začala Bonnie o sobě. A Leslie řekla všechno, samozřemě však vynechala svou návštěvu na hradě. "21. století? To... vážně?" kroutila Leslie nevěřícně hlavou. "Jo, moje reakce byla stejná." smáli se obě, ani jedna nemohla pochopit, co se stalo. "A teď by jsi měla být na řadě ty, Leslie." pronesla po chvíli Bonnie. Leslie se do toho zpočátku moc nechtělo, ale po chvíli jí Bonnie opravdu přemluvila a hnědooká dívenka začala povídat příběh o dívce, kterou jako malou našli vesničané v lese.
Obě dívenky teď seděli v trávě u potůčku a povídali si. Už zde ani jedna nebyla za postelí, či nemířila na tu druhou mečem, jednoduše si povídali. Vypadali něco, jako kamarádky. "Víš, možná nebudeme tak odlišné, jak jsem si nejprve myslela" usmála se Leslie na Bonnii a ta jí neoporovala. Možná Leslie mohla být fajn holka, ale ona byla vázána slibem a stále jí ho nebylo líto, že ho kdysi Krugovi dala. Hold bude muset těmto usměvavým lidem brzy úsměv na tváři pohasnout.

Dust of Time - 8. díl

22. dubna 2012 v 22:36 | liška
Opět zatím slabé paprsky procházeli malými škvírami prkenné stodoly a šimraly na nahé kůži její 'obyvatele'. Dole, u vchodu, za kupou voňavého sena spal pár koní a nad nimi, v dalším 'patře' stodoly, kam se dalo pouze vyšplhat, spali dva lidé. Dívka v objetí většího chlapce. Oba tiše spali, mělce oddechovali.
Zhruba kolem osmé rodiny, se oba dva, jako lusknutím prstů, naráz probudili. Nic neříkali, jen se posadili a dívka se opřela o chlapcovu hruď, on jí prstem hladil po vlasech a pomalu se začali oblékat.
"Matte? Matte!" proletěl jako blesk hlas dívenky stodolou. Matt vykoukl z horní části stodoly dolů a uviděl zde svou, o rok straší, sestru a nejlepší kamarádku Leslie v jedné osobě, Jessie. "Víš, mohl by jsi mi vysvětlit, co ta osoba..." začala vykládat, ale najednou se vedle Matthewa objevila Leslie a pohlédla dolů. "Ahoj" zasmála se, rukama se zhoupla na dřevěném prkně a přistála dole na podlaze se slámou. "Ouu, Leslie! Jsem tak ráda, že tě vidím!" rychle k ní běžela a smála se. "Ani nevíš, jak ráda jsem zase doma" zašeptala Leslie. "Kdy jsi přijela?" začala se vzpamatovávat Jessie, ale stále se usmívala. "V noci..." chtěla Leslie něco doříci, ale Jessie nasadila naštvaný výraz: "Nepřeji si, aby s mým bratrem zde pobývala v noci" vzápětí na to se ale obě dívky rozesmáli. Matthew jen protočil oči a přistál vedle nich.
"Tak já Vás nebudu rušit a půjdu se podívat... do města. Kvůli něčemu jsi snad přišla, ne Jess?" chystala se otevřít dveře od stodoly Leslie. "Víš, ono se to tak trochu asi týká y tebe Leslie." nahodila Jessie a vtáhla jí zpět k nim. "V čem se mě to má týkat?" "Leslie, ty jsi věděla, že máš asi dvojče?" zkoumavě si Jessie začala Leslie prohlížet. "Dvojče?" vytřeštila na ní oči Leslie. Pohledy obou dívek ale sklouzly na jediného chlapce ve stodole. "Chtěl jsem Vám to říci, vysvětlit oboum. Ale jaksi... asi nebyl čas." "Jo, to by jsi asi měl vysvětlit, proč někdo hoodně podobnej Leslie právě leží v tvé posteli, viď? Spíš Les... jste snad... stejný" vyvalila na Matta mnoho otázek Jessie. Leslie jen stuhl úsměv na tváři, rozrazila dveře a vyběhla ven. "Leslie! Leslie stůj!" křičel za ní Matt, ale ona ho už neslyšela. Běžela za ono osobou, která jí má být tak podobná.

Bonnie se rozvalovala opět v krásných, nadýchaných peřinách. Na její vkus byla ale postel až moc tvrdá, ale šlo to. Rozhodně lepší, nežli předešlá noc na zemi. Až, dle jejího vkusu, otravné sluníčko vlézalo do pokoje a jí do tváře. Povzdychla si a opět se zachumlala do peřin. V ostatních postelích v místnosti (a že jich nebylo málo) již neležel nikdo, dávno byli venku na polích a pracovali.
Bonnie ještě tak v polospánku zaslechla z předešlé a jediné další místnosti domu jakýsi hluk a nenapadlo jí nic lepšího než se zachumlat ještě více do peřin.
Ten hluk udělal Leslie, když chytře zakopla o jídelní lavici a jen sama nad sebou kroutila hlavou, jak jen může být tak nešikovná. Z pochvy u svého pasu jedním tahem vytáhla meč a s držela ho před sebou a hrdě šla dále po domě. Pomalu zatáhla po klice s trčila do dveří, které se rychle rozrazili. Pomalu došla až k poslední posteli, kde obvykle spával Jeremy a na které jako jediné nebyli ustlané peřiny a někdo se pod nimi krčil.
Když si konečně Bonnie dodala odvahu a vykoukla zpod peřin jen zaječela. Před ní stála tvář, jí až moc známá a mířila na ní ostrým mečem. "Proboha, co to děláš!! Chceš mě snad zabít?" pištěla vysokým hláskem a celá se klepala. "Kdo jsi?" dala Leslie hlavu na stranu a úplně ztuhla. I když tento pokoj znala velmi dobře, rozhlížela se, jestli někde v něm není jakési zrcadlo. Podivnou osobu, která vypadala jako její odraz, se choulela pod peřinami, zírala na ní a mluvila podivně vysokým a vystrašeným hláskem. Leslie na ní jen nevěřícně koukala a divně klepala hlavou. "Kdo jsi?" zopakovala. "Dej pryč ten meč, hned" vykřikla na ní Bonnie a posouvala se v posteli čím dál tím dál od Leslie... až se jí povedlo spadnout z postele. Leslie jen dala oči v sloup, ale meč dolů nedala.
V tu chvíli Matthew rozrazil dveře pokoje a celý udýchaný vykuleně koukal na obě dívky. "Leslie, klid, klid. Dej to dolů, dobře?" popadával dech a střídavě se koukal na obě dívky. Při pohledu na Bonnie, svalenou a vystrašenou za jeho postelí, se musel pousmát, ale když se podíval na Leslie, popadl ho zvláštní pocit. Takhle vypadala, když naposledy byli na hradě, nepřepadávali jen malé vozy s jídlem a tak, ale odvážili se jít na hrad pro jednoho od nich z vesnice, kterého neprávem odsoudili, za to, že jim pomáhal. Šlo tehdy o vlastně Lesliiného jediného a nejlepšího kamaráda, černovlasého chlapce jménem Blaine. Ani se k němu nedostali a Leslie a vypadalo to pro všechny bledě. Leslie přesně v takovéto pozici zde dlouho stála a mířila na Kruga. Nikdy nechtěla nikoho zabít, ale u něj se o to alespoň chtěla pokusit, ale pak málem Krug... zabil ji. nedopadla po této zkušenosti moc dobře, ani fyzicky, ani psychicky. Ten chlapec byl něco jako součást její rodiny, znala ho jako prvního zde ve vesnici, když se jí Margaret a George ujali. Nežárlil na ní, věděl, doufal, že jsou a vždy byli jen přátelé, ale s Blainem se nikdy v lásce neměl. S ním bývala Leslie zcela jiná. Ale poté, co se jim těžce podařilo z hradu uprchnout dlouhé dny byla jako bez duše a dlouho jezdívala do lesa, sama. Ale nechápal, proč při této pozici vypadal stejně zde i na hradě, nechápal souvislost.
Teď dívenka stála bez hnutí, celá napětí s podivným výrazem, kde se odrážel jak smutek a bolest, tak i hněv a napětí. "Zlato, v klidu." chlácholil jí stále z dálky. "Zlato? Proboha, uklidni si jí!" pištěla přes celý pokoj vyděšená Bonnie, ale Matt přes ni jen mávl rukou a hleděl na Leslie. Byla tak silná, ale přitom uvnitř tak slabá a křehká. "Les, jmenuje se... ehh" a marně se snažil rozpomenout na její jméno. "Bonnie" dodala dívenka stále se krčící za postelí. "Bonnie?" promluvila po dlouhé odmlce konečně i Leslie jakýmsi přidušeným hláskem.
Konečně se Matthew dostal až k ní a pohladil jí po rameni. Leslie okamžitě povolili napjaté ruce, spustila je podél těla a meč zandala opět do pochvy.
"Jsi ji musel utěšovat, jak nějakýho psa" odsekla Bonnie, když se konečně odvážila se zvednout.Matthew opět jen protočil oči a obrátil se zase k Leslie. "Omlouvám se. A teď znovu, kdo vlastně jsi?" zahleděla se hnědooká dívenka do zelených očí druhé. "To bych se spíš měla ptát já tebe. Nevím co tady dělám, proč tu sem, ale asi by to mělo mít nějaký důvod spojený s tebou, předpokládám...." začala pomalu odcházet z pokoje. "Jo, ty, krasavče, nemáte něco k snědku?" zabručela na Metthewa a zmizela za rohem. "Tak krasavče jo?" usmála se Leslie na Matthew, který jí stále hladil ruku a právě jí za ní chytil. "Jsi v pohodě?" nasadil ustaraný výraz, hladil jí po tváři a hleděl jí do očí. "Jistě, jistě... jen si asi musím zvyknout, že jsme opět doma." znervózněla a začala se pohupovat na chodidlech. Už se v tom nechtěl více vrtat. "Víš co, asi půjdu za Tarou, pročistit si hlavu." dodala po chvíli. "Mám jí s tebou?" šibalsky se usmál chlapec. "Víš, asi ne. Chci být chvilku sama." né moc přesvědčivě se usmála ještě lehce roztřesená Leslie. "Hlídej ji, prosím. Pojedu ven a utřídím si myšlenky, než se mi do nich vejde něco dalšího... třeba o podivné dívce, který je shodou okolností stejná jako já..." zavrtěla hlavou "Bože." zasténala vysokým hláskem. Pocity v ní sváděli doslova boj na nože. Byla ráda, že je zpět, ale čekalo jí zde nemilé překvapení, byla smutná i rozčilená zároveň a ještě k tomu se jí nelíbilo, jak se ta dívka kouká na Matthewa, jestli na něj šáhne, zpřeláme jí prsty. A poté ještě Margaret... Ajo, byla z ní naposledy v noci, ona byla důvod, proč odjela. Musí se za ní ještě zastavit.
"Dobře, tak jdi. Ale, pak je zde ještě pár, již příjemějších věcí, které bych ti chtěl říci" začal se culit a v té chvíli vypadal jak cukrkandl. Leslie se musela rozesmát. "Dobře" zašeptala mu do ucha, ale on jí nepřestal hladit po tváři. Konečně jí stiskl ruku a pustil jí a ona zmizela za rohem, jako před tím Bonnie.

Dust of Time - 7. díl

17. dubna 2012 v 22:43 | liška
Do jedné z největších vesnic v království/panství se začalo sjíždět mnoho zvláštních lidí. Před napohled jemné dívky až po velké a statné muže. Všichni však měli něco společného - byli to velmi chudí lidé, kteří společně s "hnědovláskou" kradli a loupili na panském a vracely to do chudých vesnic po celém území. To Leslie je vedla.

Matthewův kůň doslova plachtil přírodou. Nemusel ho ani pobízet. Sice se Matthew kůň netěšil ani tak na Leslie, jako na její krásnou kobylku Taru, ale plnil přání svého jezdce. Matthovi oči zířili, ale při tom se v hloubi bál, že od této chvíle bude už všechno jinak, minulé noci neměl zrovna hezký sen. Viděl Leslie na opačném konci řeky, než byl on sám, kříčel na ní, mával. Ona nic, jakoby ho nevnímala, jen se stále koukala do čisté hladiny poklidné říčky, ruce sepnuté v klíně a tělo napjaté. Vypadalo to, jako by se chystala každou chvíli skočit. Poté pohlédla do jeho očí a skočila do zatím klidné řeky, která se v tu chvíli vzbouřila. Chtěl skočit za ní, ale něco mu poutalo nohy, nemohl.
Matt nechápal, co měl sen znamenat, nebo jestli vůbec měl nějaký význam, ale vždy když na něj pomyslel, mu tělem proudila nehezká energie, která začínala u srdce a ostře se ztrácela s každým nádechem. "To bude dobrý" říkal si sám sobě a poplácával svého koně po plecích. Srdce mu zběsile poskakovala. Byl nervózní, bál se, ale proč vlastně? Má vidět po dlouhé době opět dívku, kterou miluje, která pro něj tolik znamená. Ještě nikdy od sebe nebyli tak dlouho a ona mu tak chyběla... ale stále cítil u srdce to prázdné místo. Rychle se otřásl, jako by chtěl chmurné myšlenky ze sebe oklepat, a podíval se před sebe, kde se začínali rýsovat krajní domky vesnice, ze které vyšla zpráva, že se Leslie vrátila.
Brzy zajeli do jedné z úzkých uliček vesničky a Matthew seskočil ze svého statného grošáka. Chtěl vyběhnout k hostinci, odkud o 'Leslie' slyšel, ale uslyšel za sebou těžké odfukování svého koně, "Co se děje?" hodil na něj podezřívavý výraz. Grošák je svěsil hlavu a stále těžce odfukoval. Matt ho vzal za otěže a pomalu postupovali dále. Najednou se ocitli na větší 'křižovatce' ulic, kde stál i hostinec a u něj na sudu seděla hnědovlasá dívka se zavřenými víčky. Dívka, která byla Matthewovi až moc povědomá. Hned mu jen tento letmí pohled vykouzlil úsměv na tváři. Grošák však zastavil a nechtěl jít dál. Naštvaně si odfrkl a naštvaně pohlédl na dívku. Matthew na něj chvíli nevěřícně koukal, ale poté když se rozhlédl, hned to pochopil. Nikde zde nestála Tara, Lesliina krásná hnědka, za kterou chodíval právě Mattheův grošáček. Matthew se jen rozesmál, prohodil něco ve smyslu, že se určitě jen šla napít a rozeběhl se k dívce.

Zelenooká dívka stále seděla na sudu a nechala si svou kůži prohřívat slunečními paprsky. Slyšela kolem sebe různé hlasy, ale nic jí nedonutilo svá těžká víčka otevřít.
Matthew jí chtěl překvapit, ale jen co už si před ní stoupl a zamezil tak příchod slunečních paprsků na její kůži, dívka otevřela své oči. Matthew se široce usmíval, když však dívka otevřela oči, úsměv mu lehce pohasl na rtech. Ano, byla to Leslie, musela být, ale při tom vypadala nějak... jinak. Dívka se pomalu postavila a zadívala se jeho čokoládových očí a nasadila podivný výraz. Tedy, pro Leslie podivný, Matthew ho neznal a při tom Leslie byla něco jako jeho pravá ruka. Pomalu si jí prohlédl, ale nechtěl na sobě nic nechat znát. "Jsem rád, že jsi zpět" pronesl, ale zdráhal se jí obejmout. Dívka mu stále hleděla do očí, ale až teď si všiml, že tyto oči jsou jiné, než v kterých se vždy ztrácel. Nebyli tmavě hnědé, tyto byli zelené. I rysy měla tvrdší. Byla nádherná jako ona a krom těch očí byli úplně stejné, ale... nemohla to být ona. Přece jí tak dobře znal.

Bonnie si všimla, že si i chlapec očividně něčeho, co nesedělo všiml, a jen slabounce pronesla: "Ahoj" a stále se nemohla odtrhnout od jeho očí. Matthew už to nemohl vydržet, naklonil s eblíže nad dívku a pošeptal jí potichu do ucha: "Kdo vlastně jsi?" Bonnie hned poznala, že první plán, který Krug navrhoval, nevýjde a ani v něm nehodlala pokračovat. "To je, velmi dlouhý příběh." zašeptala mu také do ucha. "A kde je Leslie?" odtáhl se již vyděšená Matthew. Div se nezačal klepat. Dívka najednou výrazně změnila výraz a jen odsekl: "To by jsi měl říci spíše ty mě." a vydala se kamsi do vesnice. Matthew zde chvíli jen udiveně stál na místě, koukal na bílou stěnu hostince a nebyl schopen mluvit ani se pohnout. PO chvíli se však rozběhl za dívkou a zavalil jí již delším seznamem otázek. A do západu slunce, již byli u nich ve vesnici.

To, co se dělo se zdálo Mattheovi šílené, hrozivé a neskutečné. Ale ať se štípal, jak jen mohl, probudit ze snu se nemohl. Dívka mu řekla vše, představila s emu a pověděla mu její nepochopitelný příběh, jak si jen pamatuje, že uléhala do jejích peřin a najednou se probudila na vlhkém paloučku a kolem sebe viděla svůj obličej všude po stromech však s cizím jménem. Chtěl si to vše nechat projít hlavou a proto jí nechal spát u něj doma, v jeho posteli a sám spal u koní, jako to vždy dělávali s Leslie. Překvapením nebylo však tento den konec.
Hnědooká dívenka div neusínala, ale její kobyla stále nebojácně šlapala nocí, jen při svitu hvězd a měsíce, v dál. Najednou kobylka zařechtala, až se úplně dívenka na jejím hřbetě probudila. Ta jen co zaostřila na světla před sebou pronesla: "Jsme tady". Najednou byla opět plná síly, pobídla kobylku a ta rychlostí blesku vyrazila ke světlům. Nakonec z ní ladně seskočilaa rovnou běžela do domu, kde prožila své dětství. Rychle, ale potichu, nahoru po žebříku, aby nikoho neprobudila, ale ženě nahoře pomazala něčím ruce a nohy a opět utíkala dál, do stáje své kobylky. Ta už přiběhla do jim již snáme stodoly, kde už se radostně vítala s krásným grošákem.

Mattheova probudilo hlasité řehtání koně pod sebou... né však jednoho koně, více koní.Rychle vstal a podíval se, co se děje dole. Chvíli trvalo, než zaostřil na 2 objekty pod sebou, jen při svitu svíčky, ale když se mu to konečně povedlo, spatřil pod sebou svého hřebce a malou, hnědou klisničku. "Taro?" zašeptal, ale žádná odpověď a koně ho ani neslyšeli. Opět se posadil na slámu a najednou před sebou spatřil dívku. Byla podobné té, kterou dnes opět potkal, ale při tom nebyla stejná. Toto byla dívka, kterou až moc dobře znal. "Že bych stále ještě spal?" "Popravdě si to taky říkám" zachichotala se dívenka se rychle si sedla na měkoučkou slámu. "Už mě nikdy, nikdy nesmíte nikam nechat odejít na tak dlouho. Vždyť měně už chyběly i ty malé děti s vesnice!" zakřenila se zase. "Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady, víš ale jt u pár věcí, které..." Leslie ho nenechala domluvit, přiskočila k němu a položila mu svou ruku na pusu a zakroutila hlavou. "Nene, nene. Dneska už nich nechci slyšet ať je to cokoliv o čemkoli." "Počkej, ale" snažil se Matthew stejně promluvit, marně. Leslie mu raději dala pusu, která ho jistě umlčela. "To si nechám líbit" opětoval to Matt "Prosím, alespoň dnes nechci nic slyšet. Dnes, už se chci soustředit jen... na tebe. Na chlapce, kterého jsem skoro 4 měsíce neviděla a který mi chyběl. Na tebe" on jí jen rychle objal a políbil. Ne, toto si nenechají ničím zkazit. Konečně přijela dívka, kterou miloval a všechno ostatní šlo stranou.
V objetí zůstali celou noc. Dva lidé, kteří se mají rádi, je snad něco krásnějšího? Jen tyto krásné a šťastné chvíle, jim tak dlouho nevydrží.

Dust of Time - 6. díl

16. března 2012 v 11:31 | liška

Minulý /5. díl - ZDE

Se slovy "Najdou tě" zanechal vousatý muž samotnou Bonnie na paloučky, kde jí před tím našli. Ale stále bloumala nad tím, jak jsem se sem jen mohla dostat. Jsem v minulosti, dobře... je to součást nějakého fantasy filmu? Očividně si ale vedu dobře. A když udělám všechno, co chtěl, opravdu mi pomůže, dostat se zpět? Dobře, mám se jim dostat pod kůži, chtít, aby mi věřili, chovat se přesně jako Leslie, možná i lépe, aby si mě oblíbili jako jí. Zničit j, její životi. A pak BUM, celé to jejich obrovské divadlo se rozpadne v prach! Ti špatní budou potrestáni a já volná a snad se konečně, podle slov Kruga po nějakém tom pobytu u něj na hradě dostanu zpátky, ano, přesně tak. Přemítala si Bonnie v hlavě a své budoucnosti tady. Nic z toho nechápala, ale byla schopna udělat, to co jí bylo uděleno.
Tak zde jen seděla a čekala, přišlo jí to absurdní. Když na to čekají tak dlouho, to si nemohli vymyslet něco lepšího? Ne, všechno zbylo na ní.
Tak tady tak seděla, ležela, přemýšlela, když tu najednou... kap, kap, kap. Z předchvílí ještě blankytného nebe na zem začali padat malinkaté kapičky. Déšť pomalu stékal po listech. "Panebože! Né, horší to být nemůže!" dořekla plavovláska zrovna, když uviděla blesk a uslyšela hrom. Jen tiše zasténala a kupodivu se při bouřce vydala ještě hlouběji do lesa. Zběsile se kolem sebe rozhlížela, hledala místo, kde by se mohla ukrýt. V tu chvíli se stal zázrak, uviděla chaloupku. Rychle s ek ní vydala a začala zběsile bušit na dřevěné dveře malebné roubenky, "Tady není žádné útočiště pro poutníky!" ozvalo se po chvíli usilovného Bonniiného klepání, ale nikdo se neukázal. "Chci se jen ohřát, prosím pusťte mě dovnitř" naříkala stále Bonnie, nikdo neodpovídal. Tak si sedla před domovní dveře, opřela se o ně a choulila k sobě svá vlastní mokrá kolena. Avšak po chvíli se dveře otevřeli a Bonnie doslova vpadla dovnitř. Nad ní se skláněl jakýsi muž, který jí pozoroval a zastavil se u jejich očí. Bonnie se rychle postavila a celá nervózní hleděla na muže. Ten rychle zavřel dveře a zničehonic přitiskl Bonnie k zavřeným dveřím, pod krkem jí držel malinkatý nožík. Bonnie se již teď celá klepala a nebyla nic schopná udělat. Muž bez jediného výrazu na ní hleděl a konečně po chvíli promluvil: "Takže je to pravda?" "podle toho, co myslíte" sykla Bonnie jemným hláskem i přes knedlík skrývající se v jejím krku. "Nejsi Leslie, že?" tázal se znovu. "Ne." odpověděla čistě a muž jí pustil a dýku skryl zpět do pochvy. "Nebránila jsi se..." hlesl a poté se otočil a šeptal si něco pro sebe, čemu Bonnie nerozuměla. "Tak to se tedy, velice omlouvám, madam" otočil se zpět k ní a hluboce se uklonil. "Kdo jsi?" otázala se nesměla Bonnie, které se stále podlamovala kolena. "Jména nejsou důležitá. Ale... mám co dočinění s panovníkem a jeho družinou. Stavil se zde jistý muž, který Vás nedaleko lesa vysadil, vše mi řekl. Jsem na Vaší straně." začal jí vykat, což jí velmi potěšilo a dodalo sebevědomí a konečně se dívence přestala třást kolena. "Dnes tu můžeš přenocovat a zítra tě odvezu do jedné z vesnic v okolí, tam si tě najdou spíše než v lese."

Večer plynul a Bonnie se od muže dozvěděla spoustu nových věcí, především o své "sokyni", Leslie. "Ale jakto, že jí nemohou chytit?" zeptala se, když byla z vědra čisté přírodní vody. "Nevíme. Nejspíše jí lidé věří. A víra pouhých vesničanů je pro ně cennější než víra vlastnímu králi." ale u slova král se muž zarazil. "Ale říkal jste, že Krug není král, jen této zemi vládne." blábolila dál dívenka. "Vlastně ano. A i o to se Leslie postarala. S jejich 'skupinou' se postarali o to, aby Krug nikdo nemohl být korunován na krále. V této Zemi to tiž může udělat jen vrchní představitel křesťanství s korunovačními klenoty... a ty oni ukradli. A kvůli tradici, nemůže být král této země korunován ničím a nikým jiným než těmito věcmi. To je mrcha pousmála se nad vlastními myšlenkami Bonnie. "A to se takto všichni honíte jenom za tlupou nějakých zlodějů?" neustávala se svými otázkami. "Trošku horší a větší tlupou zlodějů, největší v zemi..." a poté se zarazil. Má jí říci pravou pravdu, proč jí vlastně král čím dál tím urputněji hledá? Ne, raději ne, Leslie se to hned nesmí dozvědět a nevědí, jestli 'dvojnici! mohou úplně věřit. "A to je vše. Víc v tom nehledej. Jen se panovník chce zbavit dalších otravných brouků" oba se tím už více nezajímali a dalšího dne jí muž, jako obchodník jedoucí prodávat na trh, vzal do nejbližší vesnice. Také jako jediný jí dokázal dát normální dobové oblečení, aby všude nemusela chodit v té strašné bílé noční nemocniční košili.
Muž jí, podle jejich dohody, nechal na kraji vesnice. Chvíli zaváhala, zda má vstoupit, ale pak si sama sobě dodala odvahy a přeci jenom krok učinila. Zhluboka dýchala a hlídala si každý svůj krok. nejenom, aby vypadala majestátně, ale hlavně aby do něčeho nešlápla, přeci jenom, vesnické 'ulice'.
Lidé na ni koukali a po tvářích se mnohým z nich začal rozlívat úsměv. Nechápala to, ale jako kdyby si jí vážili. Že by předci jenom ta Leslie byla něco lepšího, než o ní Krug říkal? Že by byla lepší než ona? Nenene tyto myšlenky opravdu rychle zapudila. Ale bylo to zvláštní, být někým, kým vlastně není. Být někým jiným. Ne, stejným a při tom jiným! opět všechny své myšlenky zlehka zapudila a krok po kroku si vykračovala dál a dál a jen očekávala, jak to bude dál.

A jak bylo u vesnických babiček zřejmé, informace se začali šířit rychlostí blesku. Od jedné osoby k druhé, od růžku k růžku, od uličky k uličce, od pole k poli, od obchodníka k obchodníkovi. Přes cesty brázděné obchodníky až do další vesnice. I zde se úsměvy se začali rozlévat po obličejích občanů.
Avšak, když se tato zpráva dostala k jednomu mladíkovi, hned vyskočil na koně a hnal se do další vesnice.
Bonnie stále čekala a čekala a z toho samého 'počekávání' si dřepla na jakýsi dřevěný sud u rohu hostince. Sluneční paprsky, stále silnější a silnější, jí pronikali až na kůži. Zavřela oči a promítali si uplynulý den. Snažila se ve své mysli dostat ještě hlouběji, ale spíše než by si na něco vzpoměla, rozbolela jí hlava. Jediné, co si z doby než se sem dostala, bylo, jak jí nějaký kluk psal stále a stále omluvné zprávy na mobil, "Zlatá civilizace" pousmála se opět sama sobě, a poté jak uléhala do saténového měkoučkého povlečení její postele. Ale jméno toho kluka? Ne, na tuto vzpomínku ani nechtěla vydat to patřičné úsilí v přemýšlení.
________________________________________________________________________________________________________________
Tak a máte tu další dílek, snad si to někdo přečte :). A já si jdu zase lehnout, nevím, co to se mnou je :/

Dust of Time - 5. díl

6. března 2012 v 22:02 | liška
Krug rozkázal, ať Bonnie odvezou na místo, kde jí našli. Protože její 'party' jí v domění, že je to Leslie jistě brzy najde.
Bonnie seděla na koni za mužem, který jí před tím praštil. Kůň těžce oddechoval pod tíhou dvou těl a vyšlapoval si to po neuhlazené cestičce směle dál. "Jak si můžete myslet, že Vám to výjde?" otázala se muže před sebou Bonnie a stále se rozhlížela po okolí, které jí bylo tak známé a přitom jakoby cizí. Tuto přírodu pevně znala, akorát o pár stovek let později. Muž neodpovídal a stále hleděl před sebe. "Halooo? Jak víte, že nás nikdo spolu neviděl?" muž ztěžka oddechl a přes rameno se na ní otočil. "Zaprvé, jsou tři hodiny ráno slečinko. Zadruhé, jediný, kdo nás viděl byli muži od nás z posádky a ti jsou vázani slibem. Pokud by ho porušili, mrknutím oka by byli na šibenici. A za třetí, tím samým slibem mlčení jsou vázani všichni obyvatelé městečka kolem hradu. Stačí říci nepravé slovo nepravému člověku a hup, už se houpou. A teď jedeme lesem, tady nás může vidět jen divá zvěř." dával důraz na každé slovo, Bonnie z jeho hlubokého hlasu až běhal mráz po zádech. "Dobře tedy, ale né všechno mohou slyšet vaše uši a vidět vaši oči. A co mám tedy dělat já?" "Ty? Jelikož skoro za poslední dva měsíce se nestala žádná loupež proti koruně... prozatím se vydávej za Leslie. Očividně někam musela odjet... nebo v lepším případě se jí něco stalo. Buď jí, poznej jejízvyky, rodinu pokud nějakou má, přátelé... A poté, jestli se opět objeví, buď jí nejlepším přítelem. Nám nos zprávy. O zbytek se mi už postaráme." mluvil bez emocí a opět pečlivě odsekával každé slovo od slova. Bonnie jakoby nic neslyšela a dále jela svou: "A co bude se mnou? Co bude po tom všem se mnou? Král mi dal slib." "A ten dodrží. Až bude po všem, budeš moci s ním žít na hradě. A pokusí se tě dostat zpátky k tvé rodině." Popravdě Bonnie ani zas tak nechtěla domů, začínalo se jí tu líbit. "Udělám všechno, abych očistila své jméno... no spíše své tělo, které poskvrnil někdo jiný." začala mluvit 'vznešeně' a vážně. Muž se neotočil, jen se hluboce zasmál. "Opravdu všechno?" stále se smál dál a Bonnie jen přikývla. "Dokázala by jsi i zabít?" konečně se na ní muž otočil s tvrdým výrazem ve tváři. Bonnie se nejdříve celá otřásla, polil jí studený pot a naskočila jí husí kůže, když jen pomyslela na něčí smrt.
Najednou však, nevěděla čím to bylo, jí také ztuhli rysy a se zcela vážným výraz se podívala muži do tváře. Před černovlasým mužem už tu nestála nějaká pomatená a rozmazlená šestnáctiletá dívka. Stále před ním dívka, které byla odhodlaná udělat vše. "I zabít." odsekla a její výraz ve tváři zůstal i nadále bez emocí a tvrdý. Bonnie nechápala, co se to z jejích úst vyloudilo, ale v tu chvíli si byla vědoma, že to co řekla, by byla bezprodlení schopna udělat.
_______________________________________________________________
"Slunce dávno za vrcholky zapadlo a mraky plují oblohou,
A já se domů tiše ploužím sotva stojíc na nohou.
Pohledem zkoumám dáli, zkrvavenou červánky.
Strachu plný jsem, že mě pošlou do války."

Zněla obzorem melodie písně, kterou si robotníci zpívali při práci. Velký a silný vůl silně oddechoval a pomalu za sebou táhl těžký kovovo-dřevěný pluh a pomalu se ploužícího muže. Kolem se ploužilo dosti různých lidí. Avšak i když byli unaveni po práci na svých polích a teď musí pracovat na panských pozemcích u jejich vesnice, chtěli si to co nejvíce zpříjemnit. Všude byl slyšet smích, děti zde pobíhaly a sázeli nové sazeničky do právě vyryté zeminy. Postarší ženy seděly za polem ve stínu stromů a marně mlátili do obilí. Jiní si tu samou melodii prozpěvovali při sekání mohutných stromů. Další popadli lopaty a kopali novou strouhu pro potok, aby se do vesnice dostalo více vody. A někteří se vystavovali přímému sluníčku, když obraceli sušící se seno. Mladé dívky v dlouhých šatech a v bosých novou a chlapci či muži je pošťuchovali.
_____________________________________________________________________
Malé bosé dívčí nožky se rozběhli po rozpálené louce, za nimi další, již těžší s tvrdšími dopady, mužské. Kroky doprovázel i křik. Chlapec stříkal vodu z vědra po dívce před sebou, která doslova pištěla. "Já tam budu první!" rozeběhl se chlapec, hledíc na holku ke stohům slámy s vědrem vody pro osvěžení pracujících lidí. "To se ještě uvidí , Matte" přidala do běhu i dívka. "Jste jako malý!" rozkřičela se do toho postarší dámy a hrozila na ně vidlemi, kterými převracela slámu. Oni si jí však nevšímali a běželi dál. Když konečně doběhli ke stohům trávy, postavili na zem vědra a rozvalili se do slámy po poli. "Vidíš, vyhrál jsem Jessie" chichotal se udýchaně Matt a koukal na svou sestru, Jessie. "Pro tentokrát..." Jessie ještě něco dodala a mumlala, mumlala a znovu mumlala, jak bylo v jejím zvyku. Ale bratr jí ani pro tentokrát neposlouchal. Ležel na prosluněné slámě a sledoval oblohu, jak po ní pomaličku pluli malí bílí beránci. Jak jsme jednodušší a při tom zajímavý. Již obletěli celý svět, viděli jeho krásu, ale i zlo, zradu, žárlivost a všechny zlé vlastnosti světa, ale to si nechávali pro sebe na své další cestě.
Matthew si pamatoval, kdy se naposledy takhle zahleděl na oblohu. bylo to opět po práci na panském, ale povídal si při tom s překrásnou hnědovlasou dívkou, která mu ležela na prsou. Kterou miloval, více než cokoli na světě.
"Co myslíš, že se s ní stalo?" nepřestal se koukat na nebe a tímto přerušil Jesiiino mumlání. "S Leslie? Nic, proč by se mělo něco stát?" "Je už hrozně dlouho pryč, skoro dva měsíce." "Kdyby se jí něco stalo, poznala bych to, to si piš" zvedla se pomalu Jessie do sedu, popadla hrábě a začala pomalu převracet seno na louce. "Bojíš se o ní?" Otázala se najednou, aniž by se na svého bratra podívala. "Neboj, bráško. Ona se o sebe umí postarat" jako kdyby tato slova Matta doslova bodla do zad a on se rychle nahrbil, postavil se a rozhodil rukama. "Ale stále je to jenom člověk! Dokonce dívka!" rozkřičel se, až se po nich začali otáčet ostatní pracující. "Zrovna křehotinka to není..." rozesmála se Jessie, když si představila Leslie, jak se rychle ohání mečem. "Bratře, uklidni se." položila mu ruku na rameno,: "Ano bojím se o ní, je to jako moje sestra. Sice už několikátá, ale jako sestra. Nejlepší kamarádka. Ale věřím, že se o sebe dokáže postarat, znám ji, dýl než ty, už od mala. Tak prosimtě, přestaň tady ze sebe dělat šaška a na," rychle mu podala další vidle, "A dělej. Vím, jak ti na ní záleží. A i kdyby... co mělo se stát, stane se. Takže šup, do práce, ať nás nepomluví, že mi mladí jenom lelkujem." zhluboka si oddechla i ona sama a dále pokračovala v obracení sena. Ale opravdu se také bála. Leslie o ní věděla všechno a naopak, prostě nejlepší kamarádky, jako sestry. Mohli si ve všem věřit, důvěřovat si a pomáhat si. Sice nejdříve byla lehce Jessie opařená, že Leslie a Matthew, její o rok mladší bráška... ale budiž.
Také vždy věděla, co na Matta platí, takže ho uklidnila a umlčela i tentokrát. V něm se city přímo bili o sebe, ale věřil sestře. "A věř mi, brzy se vrátí, určitě" Matthew už nic neříkal a snažil se tomu věřit a raději se přidal k opětovanému refrému písně písně:
"Slunce dávno za vrcholky zapadlo a mraky plují oblohou,
A já se domů tiše ploužím sotva stojíc na nohou.
Pohledem zkoumám dáli, zkrvavenou červánky.
Strachu plný jsem, že mě pošlou do války."

Dust of Time - 4. díl

19. února 2012 v 15:37 | liška
"Co to krucinál má znamenat!!" rozkřičela se Bonnie po lese. Marně rukama máchala kolem sebe. Nepamatovala si nic, jen jak poslední noc uléhala do své krásně měkoučké postele... No jasně, další z mých pitomých snů..řekla potichu sama sobě a štípla se. Kupodivu jen řekla au a nic jiného se nedělo. Stále stála na kraji jakéhosi lesa a rozhlížela se kolem sebe. Byla chvíli od chvíle nervóznější.
Až poté si všimla, v čem zde stojí. Na sobě měla jakousi bílo-modrou nemocniční košili. Nemocnice? Co bych já dělala v nemocnici? šrotovalo jí v hlavě. Ale spíš jí z toho začala hlava bolet, než aby na něco přišla. Myšlenky jakoby se jí odráželi od stěn hlavy sem a tam: Bim, bam, Tam a sem...
Svět kolem sebe nevnímala a proto ani neuslyšela a neviděla pohyb, který se odehrával za jejími zády. Silní muži s brněními, ale i ti jen s luky seskakovali ze svých koní a mířili na ní svými zbraněmi a pokřikovali na ní jí cizím jménem z plakátů.
"Vzdej se!" křičel jakýsi vousatý chlap, který jako jediný stále seděl na tmavém vraníkovi, který divoce funěl. Zelenooká dívenka se pomalu otočila a pohlédla na shluk mužů za ní. Vykulila své velké jedovatě zelené oči a začala se celá klepat. "Leslie Nielsen, zvedni ruce nad hlavu! Odpor je marný, z tohodle už se jen tak nevyvlíkneš ty malá děvko!" zařval přes celou mýtinku a muži okolo něj se jen pousmáli. "Děvko? S kým si myslíš, že mluvíš, ty zarostlej dědku!" rozpřáhla ruce Bonnie, kterou takové zacházení ponížilo. Opravdu neznala, aby někdy někdo byl proti jejímu názoru.
V tom se na koni napřímil i 'fousáč' a nasadil hluboký, pronikavý a klidný tón. "Mluvím s prahsprostou a slizkou zlodějku, která již spáchala tolik činů proti koruně, že půjde okamžitě s tou její vyvedenou partičkou viset na šibenici." domluvil na Bonnie a poté se opět natočil ke své posátce. " Vezměte jí, ať už to máme z krku. S takovýhle frackem se zabýváme až moc dlouho, skoro celé 2 roky. Odvést... nebo snad madam Leslie půjde dobrovolně sama?" sarkasticky odvětil a opět doslova zíral na Bonnie. "Jaká Leslie? Já nejsem žádná Leslie a už vůbec ne zlodějka!" začala rozhazovat rukama, ale to už jí posátka muže na koně držela za ruce vzadu za jejími zády a svazovali je k sobě. Bonnie házela rukama, křičela a kopala nohama kolem sebe. "Počkat, počkejt pánové! Nějak se domluvíme! Já nejsem žádná Leslie! Jmenuju se Bonnie, Bonnie Slider!" stále křičela, dokud se tedy něčí ruka, sevřená v pěst, netrefila do jejího nosu. Zalapala po dechu a cítila, jak jí jakási tekutina začala z nosu skapávat na zem. To už vůbec nikdy v životě nezažila. Takové zacházení a teď jí dokonce teče krev z nosu? Vy teprve poznáte, kdo já doopravdy sem
Celou cestu raději už se snažila být tišeji, nechtěla dostat další ránu od těch surovců. Kolem ní se vezli muži na koních a jí jeden, rozvalitý, černovlasý muž držel za zády za její svázané ruce. Pomalu jí vedli k jakémusi osvětlenému kopci, který byl poset domy všech velikostí. Na jeho špičce stál rozlehlý hrad.
Po nějaké chvíli Bonniiného mlčení a popichování mužů s posádky, konečně dorazili do studeného hradu.Dívenka ho však znala, ale né takto velkolepý a 'celý'. Znala ho jako zříceninu na kopci ve městě, kde bydlela. Bonnie odvedli do jakéhosi velkého sálu, po jehož stěnách viseli nejrůznější obrazy, svíce, 'koberce', meče erby a další ozdoby. Po prostoru byli různě dané stoly, skříňky a opět nějaké ty serepetičky. V celé místnosti stál jediný člověk. K Bonnie, a muži který jí vedl, byl otočená zády a koukal z okna. Přes ramena měl hozený pravý královský hermelín přes který mu spadali delší černé vlasy.
"Přivedli jste mi jí?" "Ano, konečně, můj pane" popostrčil jí fousáč, který jí držel a donutil jí si kleknout. "Tak tedy, Leslie..." očividně chtěl muž koukající se z okna něco dodat, ale Bonnie ho nenechala: "Žádná Leslie! Jmenuji se Bonnie! Bonnie Slider!" "Bonnie?" jen se tiše otázal, ale stále se neotočil. "Ano, Bonnie. Bydlím v Riden Rode, takový ten velikánský bílý dům s rozlehlými pozemky, na kraji města!" ale až když to řekla, tak si uvědomila, že vlastně její dům ani zde už stát nemusí. "Neznám Riden Road. Na kraji města stojí více odlehlejších budov. Bydlíš snad ve špitále, kostele, na hřbitově či snad jsi jeden z těch fracků ze Sirotčince?" Bonnie hlavou doslova proletěl blesk. "Náš dům stojí na místě starého vypáleného sirotčince..." přemýšlela sama nahlas. Konečně Jí vše docvaklo, ale než stačila říci jen hlásku, muž stále k ní otočený zády pokračoval. "Je to neuvěřitelné... ale jako kdyby jsi nám spadla z nebe," "To asi nebude tak daleko od pravdy" pošeptala si Bonnie a sama se nad tím uchechtla. Muž však pokračoval: " budeš se nám hodit. Stačí si jen vybrat má milá," nepřestával mluvit, ale pokynul na vousatého muže, aby Bonnie pustil. Ta se konečně mohla opět postavit a promnula si ruce, které ještě před chvílí měla svázané za zády. Okolo předloktí se jí táhly malé červené, otlačené rány. Konečně měla trošku více prostoru se rozhlédnout po sále.
"vyber si stranu. Buďto naší," ukázal ven z okna, odkud bylo vidět až na náměstí, na šibenici "nebo jejich?" muž se stále neotočil. "Na vaší, samozdřejmně, že na Vaší." "Správná volba" "Ale, pokud mám být na Vaší straně, ať se mi omluví! Ať se mi ten fousáč omluví! Praštil mě!" muž stále a stále stojící čelem k oknu se zasmál a zakroutil hlavu. "Omluv se jí" řekl tiše a rokou si promnul černé vlasy. "Ale pane..." chtěl vousatý muž něco říci, ale byl přerušen. "Omluv se jí!" zakřičel muž v hermelínu s takovou vervou, až Bonnie s vojákem o krok ustoupili. "Omlouvám se Vám, paní" voják si až skoro klekl k zemi s omluvou pro Bonnie a poté rychle opustil místnost.
"Kdo vlastně jste?" otázala se po chvíli ticha Bonnie. "Mé jméno je Rintel, Krug Rintel. A jak vidíš, má milá, vládnu tomuto zuboženému království." "Hmm, zajímavé..." "A teď ty, Bonnie, že? Řekni mi něco o sobě, ty." "Já? No, popravdě ani nevím, co tu dělám. Proč jsem stejná jako nejhledanější zlodějka v zemi, proč místo mého domu stojí ještě stále ten zatracený sirotčinec!!" "Uklidni se zlato" muž se konečně otočil a pohleděl do Bonieiných zelených očí. Bonnie se zprvu polekala, takové oči ještě nikdy neviděla. Byli již staré, unavená, ale přitom doslova žhnuli. V těch neuvěřitelně tmavých očí se mihotal plamínek, plamen jenž jistě neznamenal nic dobrého. Své překvapení na sobě však nenechala znát. Krug se k ní rychle přiblížil a stále teď tak těsně u sebe, že na kůži své tváře cítila jeho studený dech. Konečně si jí mohl prohlédnout. "Jak je to vůbec možné?" ptal se sám sebe "Jak můžete být stejné?" poté ale se přiblížil k Bonnie ještě blíže a hleděl jí do očí. " Již od začátku jsme věděl, že to nemůže být ona. Ona by se nedala tak lehko chytit. Ale... nejste úplně stejné. Máš jiné oči, zelené..." odtáhl se a prsty své dlaně jí dal za ucho pramínek vlasů, který jí spočíval přes tvář. Jsi nádherná, obě jste nádherné honilo se mu stále hlavou s malým úsměvem na rtech hleděl. Je to snad důvod mé neschopnosti? Proč jsme jí nedokázal zabít, když jsem mohl? Jen jsme zapíchl meč vedle jejího těla a nechal jí jít... už jsem jiný. "Jak jsem řekl, budeme tě potřebovat, milá Bonnie. Chci, aby trpěla. Po tom, co udělala, nejen proti samotné koruně, ale i proti mně. Zjisti o ní všechno. Její zvyky, poznej její rodinu... Zapoj se do jejího života, znič ho. Donášej mi o ní nové zprávy..."
Zničím její život, jako to udělala ona a její rodina mě! A poté, jako milostivý pán, moc rád její utrpení ukončím. Krugova ústa se roztáhla v širokém úsměvu a pokynul laskavě Bonnie, ať odejde.
______________________________________
Lehce začínáme přitvrzovat ;)

Dust of Time - 3. díl

15. února 2012 v 14:28 | liška
Leslie
Stodolu teď ještě více prosvětlovali slunečí paprsky, bylo už zhruba osm hodin, ale když do ní Leslie vstoupila, tak stále slyšela z kupy sena lehké chrápání. "Ten lenoch líná... Matt jeden" myslela si pro sebe a blížila se k Taře. Rychle jí dala další jablíčko, nasadila uzdečku, dála já na záda sedlo a rychle jí vyvedla ze stodoly směrem k loukám. Tam na ní hbitě naskočila, rozcválali se a už jeli. Zhruba 2 kilometry od vesnice však zastavili. Stáli na malé mýtince, kde Leslie z Tary opět seskočila. Leslie cítila tu zvláštní sílu tohoto místa. Prý jí zde i vesničani, jako malou, našli. Nechápala to, ale něco jí sme stále přitahovala. Taruška stála na místě a pásla se, ale Leslie vstoupila k okraji lesa. Stromy byli ověšeny jakými si papírky, lépeřečeno plakátky. Byli na nich obličeje, obličeje Leslie, Matthua a jejich 'party', dole byla napsána jejich jména, hesílko 'přivést mrtvé nebo živé' a cena, za dopadení.
Chvíli tu jen tak bez hnutí stála, když za sebou uslyšela kroky. Nejprve se lehce vyděsila, ale po chvilce poznala, kdo to je. "Zase zvýšili cenu... jsi si jistá, že jim můžeme věřit?" prohlásil za ní hlas stojící na mýtině. "Já vím, že můžeme, jak nejvíce, to jde. Jim ano." konstatovala Leslie a otočila se za mužským hlasem. Vypadal dokonale, jako vždy. Delší hnědé vlasy mu spadali téměř do očí a koukal na ní těma jeho oříškovýma očima. Usmál se, tak dokonale, že to vypadalo, že snad ani nemůže být pozemský. Najednou dal jednu ruku v bok a úplně změnil výraz, na jakýsi laškovní. "Tak ty jsi chtěla odjed bez rozloučení?" stále přicházel k ní a nevěřícně kroutil hlavou. "Víš, jak nesnáším loučení. A toto je jen na chvíli" "Dobře, to ti odpouštím..." dodal ironicky, chtěl ještě něco dodat, ale jak jí již držel v náručí díval se do jejích očí a jakoby se v nich ztrácel. Nakonec jí dlouze políbil oba zůstali v objetí. "Buď opatrná, prosímtě" "Budu. Znáš mě, ne?" "No právě" rozesmál se, ale nepouštěl jí z obětí. "Nech mě jet s tebou!" "Ne, je to rodinná záležitost. A kdo jiný by se tady o to postaral, než ty?" odsunula se od něj a hleděla mu do očí. "Slyšela jsem o té vesnici, kde na tuto nemoc měli lék. Jednoduše, ho získám. Ať po dobrém, či naopak" řekla, když jí Matt pomáhal zpět do sedla. Leslie se na něj na krátkou chvíli opět otočila a rychle pobídla taru ke cvalu. Matthew tam jen tak stál, za sebou nechal svého koně se napást a stál tam tak dlouho, dokud nezajeli za obzor.
Bonnie
Byl tu další den, bohužel pondělí, opět ta otravná škola, do které musela i Bonnie. Právě ona, která mohla mít domácí učitele, stejně musela chodit do školy. Řidič ji dovezl až k budově soukromé střední školy, kde Bonnie čekala, než jí laskvě řidič otevřel dveře, aby konečně mohla vystoupit. Dnes měli jet na jakousi exkurzi.
Všichni již čekali u autobusu, když Bonnie konečně dorazila. Kantor jí sjel pohledem a pokračoval: "Tak konečně můžeme začít, když konečně slečna Bonnie dorazila" Bonnie mu ale nevěnovala pozornost, ale přidala se ke skupince svých kamarádek. Profesor pověřil Matthewa, aby ostatním rozdal jakési listy, které mají mít po celou dobu exkurze u sebe. Matthew přešel i ke skupince holek, kde stála Bonnie, které včera poslal omluvný vzkaz. Všem holkám dal listy, ale zastavil se u Bonnie a opět opakoval: "Nevím, co jsem ti udělal, ale omlouvám se za to." "Co, že jsi mi udělal? Stále za mnou dolézáš, chceš získat mou pozornost! Já nejsem pro tebe chlapečku! Každý jsme jiná kategorie. Ty jsi póvl, my něco víc." rozkřičela se Bonnie po celém nádvoříčku před školou a prudce odstrčila Matthewa, který poté narazil do stěny autobusu, spadly mu brýle a do kaluže pod autobusem mu spadly i všechny pracovní listy. "Uups" sykla Bonnie se svýma smějícími se kamarádkama vkročili do autobusu.
Matthew nakonec nejel, nejspíše se bál se znovu vidět s Bonnie.
Cesta autobusem rychle ubíhala a Bonnie, která seděla vepředu, sledovala ospalého řidiče. Byl zřejmě i po noční a možná i něco pil, ale ona tomu nevěnovala nějak velkou pozornost a raději se dále bavila s ostatníma holkama.
Autobus vjížděl do krušného centra města, když se to stalo. Co to vlastně bylo? Nikdo si to nepamatoval. Všichni jen věděli, že se najednou ozvala ohromná rána, jak do autobusu naletěla jiná, cizí auta. Řidič autobusu 'dostal mikrospánek' a vjel na červenou do krušné křižovatky.
Někdo si možná ještě pamatoval poté houkání sanit, či dokonce viděl, jak ho vezou do nemocnice, ale Bonnie si z toho nepamatovala nic. Věděla jen, že uviděla jakousi záři.
Její tělo odvezli do nemocnice. Její stav byl stabilizovaný, vše při normálu, ale neprobudila se. byla stále v bezvědomí, byla v kómatu. Jen ležela, oči zavřené a jakoby spala, dlouho spala. Týdny, dokonce i měsíce.
Její rodiče za svou dívenkou chodili den, co den, avšak její stav se nezlepšoval.
Zhruba po týdnu je však čekala další rána - tělo Bonnie zmizelo z nemocnice.
____________________
Bonnie otevřela oči, a všimla si něčeho podivného. Neležela v její saténové posteli, ale co to pod ní bylo... něco se zelenalo a bylo to mokré, až jí to navlhčilo její oblečení. Rychle se zvedla a uviděla, že ležela na mokré trávě, na mokré trávě od rosy na jakési mýtině, v lesíku. Vydala se do něj, protože na kmenem stromů viděla jakési bílé papírky. Když přišla blíže, vykřikla. Na plakátech byla ona, byla sama Bonnie. Pod portrétem bylo však napsáno jméno nějaké "Leslie", dále jakýsi počet peněz a slova: "Živou nebo mrtvou"

Nedala jsme si pokoj, je tu další dílek ;)

Dust of Time - 2. díl

14. února 2012 v 10:10 | liška
Leslie
Kráčela po ulicích plných lidí, všichni jí zdravili a mávali na ní. Všichni jí znali, ale ona se nebála, že by někomu prozradili, kde je. Mohla jim všem věřit.
Vlastně to, co dělala, bylo vše pro ně. Pro ně, kteří jí dali rodinu, když od své byla tak brzy oddělena. Za to vše, se jim snažila zavděčit.
"Leslie!" přiběhla k dívence jakási malá holčička a objala jí. "Ouu, Ginny!" Objala jí Leslie také. "Odvedeš mě prosím za Marghared?" koukala do těch malých, nevinných a zářivých očí. Ginny kývla a zatahala jí za pochvu meče.
Proplétali se malinkými uličkami, až jsme došli do úzkého, ale vysokého, domu, kde prožila část dětství. Zhruba v Lesliiných třech letech jí chlapci z vesnice našli v lese. Promrzlou a mokrou na kost, nikdo nevěděl, jak dlouho tam byla či dokonce, jestli přežije. Ale vyhrabala se z toho a paní Marghared s Georgem si vzali tohoto sirotka do 'opatrovnictví, střežili jí, živili jí, dali já lásku a snažili se nahradit její rodiče.
"Georgi!" Přiběhla Leslie do světnice a objala. "Naše malá, velká Leslie" brumal si George pro sebe, když ji krátce objal. "Mohu nahoru?" Otázala se a po Georgově přikývnutí se po schodech ze světnice vydala na půdu, kde celá rodina spala.
Leslie hned ustoupil úsměv z tváře, jak uviděla svou 'adoptivní matku'. Byla celá bledá, na bílé kůži jí byli vidět kapičky potu, měla kruhy pod očima a po celém těle se jí objevovala jakási bílá vyrážka. Spala, dívenka jí nechtěla budit, proto raději opět sestoupala po strmých schodech do světnice. "Vím, jak jí pomoci" zašeptala, když opět přišla k Georgovi. "Ale ona by s tím nesouhlasila, já s tím nesouhlasím!Je to pro tebe moc nebezpečné" "Co oči nevidí, duši nebolí. Vrátím se, brzy, nic se mi nestane." podívala se do unavené tváře George a opět se pousmála, i když zadržovala slzy. "Přísahám. Vše zase bude, jako dřív" šeptala už skoro neslyšitelným hlasem. "Buď opatrná." hlesl a přikývl. Dívenka již nic neřekla, jen se rychle vydala ze dveří a utíkala ke stodole.
Avšak na ulici jí opět zastavili děti. Doslova se jí pověsili na nohy a ona se snažila zapomenout na všechno špatné, tak si k nim dřepla. "Leslie, povídej pohádku! Příběh... No tak, povídej!" žadonila holčička, která jí před chvíli dovedla do domu Marghared. "Dobrá tedy, ale rychle. Povím Vám příběh, celý pravdivý, který jistě všichni znáte. Je to příběh o našem království" stále více dětí si začalo sesedat kolem původní skupinky a poslouchali. Nikdo se jí zde 'nebál', spíše jí obdivovali, i když věděli, co Leslie dělá.
"Před patnácti lety," začala Leslie povídat: "byl svržen tehdejší král a sám se nechal korunovat jeho bývalý hlavní rádce, který ho zradil. Byl to zlý, proradný a opravdu ošklivý muž, jménem Krug, Rintel Krug" tady se Leslie na chvíli zastavila a podívala se do prázdna, z jejího pohledu bylo vidět, jak moc ho nenávidí. "Říká se, že zabil mé rodiče" zašeptala si jen tak pro sebe a opět se snažila nasadit lišácký úsměv a podívala se na děti. Jedno z děvčátek se rozesmálo: "A ten byl tedy opravdu ošklivý! S vlasy jak prasečími štětinkami, velkými pihami v obličeji a tělem jak trpaslík! Malý a tlustý, jak kulička!" rozesmálo se i více dětí, jak jen ony byli roztomilé. Leslie byla ráda, že je viděla se smát, bylo to krásné. Mít tak někdy vlastní prolétavala jí myšlenka hlavou. "To by nemělo pěkný život" opět si lehce zašeptala pro sebe, ale vyšlo z toho jen jakési ševelení. Dokonce již některé dívky v jejím okolí měli po svatbě, a byli mnohdá mladší než ona, či už dokonce měli, či čekali děti. Leslie táhlo na osmnáct, ale bála se závazku. Milovala jistého muže, spíše chlapce, který teď polonahý leží ve stodole- to jí opět donutilo se usmát- ale i teď si byli až moc blízcí. Já se do nebe opravdu nedostanu, to už se rozesmála opravdu nejvíce, Smilním před svatbou, kterou ani nikdy nechci uskutečnit a... to už jí ale z jejích myšlenek vyrušili opět děti, kteří do ní začali šťouchat a divně se na ní dívali, proč se tak nahlas směje sama sobě. "Les, pokračuj prosím" zaprosil jeden malinkatý roztomilý blonďáček s hnědýma očima. "Dobře tedy-Krále nechal uvěznit, nejspíše později ho i nechal zabít, to nevím, ale říká se, že stále někdy v těch nejhlubších vězeních hradu je. Krásnou královnu si sám podřídil a vzal si jí za ženu a královu a královninu jedinou dceru chtěl zabít, tak zlý byl. Ale její maminka jí onu noc vynesla z postýlky, kde krásně spinkala, a s malinkým hříbátkem jí poslala do lesa. Chtěla pro ni cokoli lepší, než smrt. Znala dobré lidi z vesnic kolem hradu, dokonce z jedné pocházela a doufala, že jí najdou a postarají se o ní a třeba jednou, že se znovu uvidí." malá děvčátka koukali do prázdna, mrkala očima a začala si povídat o tom, jaké to musí být krásné, být malou princeznou.
"Ale Krug byl zlý, sužoval své poddané" začal jeden starší klučina, který už tento příběh znal nazpaměť a laskavě Chelsie nechal pokračovat: "Přesně tak. Rozhazoval veškeré peníze a ještě bral tvrdě pracujícím poddaným. Lidé neměli pomalu ani jídlo, zato on si liboval v luxusu a vybraných delikatesách." Leslie chtěla pokračovat, ale opět jí další kluk přerušil. Pravou nohu si dal na jakýsi dřevený sud, pravou ruku v bok a do levé se vzal dlouhý klacek a díval se do něj, jako se bojovníci dívají do září meče. "Vše by mu klaplo, ale to by se nesměla objevit naše Leslie se svou partou! Kteří za nás bojují a berou jim zpět, co naše bylo! Sekají meči, střílejí z luků... a vždy vyváznou." chlapeček začal šermovat klacíkem po neviditelných nepřátelích, až nás to donutilo všechno se rozesmát. "Leslie už měla několikrát namále, ale vždy jí z toho pomohl její velký kamarád Matthew a její rychlá kobylka Tara!" vykřikla jedna holčička a začala řechtat jako kůň.
Bylo to zvláštní slyšet o sobě takto povídat, jako o nějakém hrdinovi, i když vlastně ona nedělá zas tak nic správného. Ale bylo to pěkné, jak to tento kluk řekl: Bere zpět, co jejich bylo.
Leslie už se chystala k odchodu, chtěla odjed, než se Matthew zbudí, ale v tom jí malinká Ginny sáhla po pochvě s mečem a zadívala se Leslie přímo do jejích čokoládových očí. "Je ostrý?" zeptala se jí opatrně. Leslie jen lehce přikývla. "Zabila už jsi s ním někdy někoho?" otázal se jeden, zhruba dvanáctiletý, chlapec. Leslie se jen zlehka usmála a zadívala se do země. "Ne. To je moje pravidlo, nikdy jím někoho nezabiji. Nejsem vrah. Možná jsem se již s ním bránila, někoho možná pořezala, či tak... ale nezabila, to nikdy." Odvětila rychle, ale upřímně a vydala se zpět ke stodole.
___________________________________________________________
Tak, již druhý díl. Dnes jedem s mamkou lyžovat, tak nevím, jestli sem ještě něco jiného přibude. Minulý článek je 1. díl, a byla bych opravdu nesmírně ráda, kdyby jste si ten, ale i tento díl přečetli, holky, Carolee, Carrie, Pháruško a Neli, udělali jste mi nevýslovnou radost! Akorát nevím, jestlo to má cenu sem dávat jen pro Vás 3/4 ;)

Dust of Time - 1. díl

12. února 2012 v 19:58 | liška
Bonnie, 21. století
Kůň začal ztěžka oddechovat, když si to namířili přímo na dokonale sestavenou překážku. Bylo vidět, že se mu do toho nechce, ale pod vedením své jezdkyně zaskočil do cvalu a hop. Letěl, doslova plachtil nad překážkou, ale neposedná zadní nožka se zlehka dotkla jednoho kavaletu na překážce a ten s hlukem dopadl do uhlazeného písku. Jezdkynin výraz se nezměnil, ale po překážce hned koně zastavila. "Co si to představuješ?!" začala a kladla "Musíme být perfektní!" zakřičela a prudce trhla otěží. Klisnička, jako by se jí bála, sklopila uši a smutně si odfrkla.
"Slečno Bonnie! Slečno Bonnie, Vaši prarodiče čekají v hale." objevila se najednou před stájemi služebná. "Jistě, už jdu" odvětila Bonnie a prudce seskočila ze svého koně. Otěže předala postávajícímu stájníkovi, sundala si lesklou černou helmu a druhou rukou si pročesala perfektní vlasy, které jí spadaly jen zhruba po ramena. Zhluboka se nadechla a otočila se na patě. Vynikla tak její dokonalá postava oděna do smetanově bílého trička s límečkem, bílých jezdeckých rajtek bez jediné skvrnky a do neošoupaných chapsů a pérek z pravé kůže. Helmu svírala v pravé ruce a druhou ukázala na svou klisničku: "A s tebou, si to ještě vyřídím!" zašeptala do větru a klisnička znovu odfrkla. "A na odpoledne mi prosím připravte Henryho, jí už dnes nechci vidět" otočila se na stájníka pevně svírajícího černé otěže, on jen přikývl a začal nebohou klisničku odvádět do stájí.
Dívenka prošla další chodbou spojující stáje, když konečně opět vyšla na čerstvý vzduch. Nadechla se a ucítila tu pronikavou směs čerstvě posekané trávy a suché slámy. Jen jemně nakrčila nos a pokračovala. Po její pravici se táhla ohromná pole a pastviny patřící jejím rodičům. Sledovala ta úžasná zvířata pobíhat po pastvinách, pást se, ale jen nad nimi odsekla a mávla rukou. "Nejsou nic, jen tvorové lapeni lidmi, kterým slouží. Jak smutné" zašeptala si ironicky a bez mrknutí oka pokračovala dál. Otevřelo se před ní nádherné nádvoří se stále zelenou trávu, decentně sestříhanými stromy, živým plotem a se starodávnou kašnou, pocházející někdy ze středověku, u které se vždy na chvíli musela zastavit a nechat skapávat své myšlenky jako kapky vody tekoucí z kamenné kašny.
"Drahá Bonnie! Jak ráda tě opět vidím." řekla hned žena s krátkými bílými vlasy, když Bonnie vstoupila do domu, no, spíše do paláce. Vstoupila do hlavní místnosti, celé z mramoru, od které se nahoru táhla dvě schodiště, též mramorová a čistě bílá. "Také tě ráda vidím." odvětila Bonnie, aniž by své babičce věnovala jediný pohled, mávla na své rodiče sedící u čaje ve vedlejší místnosti a rychle se vydala nahoru. Vytáhla svůj mobilní telefon, jen jeden vzkaz. A to od kluka, kterého dnes snad před celou školou ztrapnila a jejíž jméno si vůbec nepamatuje. Měl jí rád, již dlouho, ona to věděla, ale jen toho využívala. Stále a stále se omlouval, i když omluvit by se měla spíše sama Bonnie, co by nikdy v životě nepřiznala.
Posadila se před zrcadlo a začala si rozčesávat své vlasy. "Chudáček, je mi ho líto. Proč si jen nenajde někoho jiného, za kým dolézat? To si opravdu myslí, že se mu za všechno omluvím a ještě ho 'vezmu na milost'? Hlupáček. Copak by se slušelo, aby člověk jako já měl něco s někým jako je on? Každý jsme někde jinde" vedla dlouhý monolog sama se sebou a jen se tajemně usmívala, její zelené oči zažínaly žhnout. "Ty," přestala s česáním a ukázala na sebe do zrcadla. "Ty máš předsi na někoho mnohem lepšího." dořekla poslední větu, to už její oči doslova žhnuli 'jedovatou' zelení.
_____________________________________________________

Leslie, 13.-14 století
Rychlejší nádech vystřídal ty pomalé a do krásného dne se otevřeli překrásné čokoládově hnědé oči. Dívenka, které patřili, se pomalu a potichu posadila. Kolem ní se všude rozprostírala sláma a senou, které byli příjemným povrchem pro nerušený spánek. Pomalu se napřímila a nechala se pohladit slunečnými paprsky procházejícími škvírami mezi prkny dřevěné stodoly. Otočila se na muže, který jí ještě před chvílí ve spánku svíral v náručí. Nemohla se jinak než usmát, vypadal tak roztomile, když spal. Tvář měl zkřivenou v lehkém úsměvu a i na jeho opálenou kůži prostupovali zlehka sluneční paprsky. Odráželi se od jeho dokonalého těla, po jeho celém obličeji, hrudníku, břiše, odhalených nohách... na jeho těle scházeli jisté kusy oblečení, které leželi kdesi v hloubi sena pod ním. Nad tím se pousmála ještě více, když si oblékala tričko, no spíše něco na způsob kusu hadru, sešit tak, aby se dal nosit na vrchní části těla.
Zvenčí uslyšela jistý křik, dusot koňských kopyt a řmot brnění. Přilepila se k prknům stodoly a škvírami koukala ven. Už tu byli zase, vojáci. Pokřikovali po celé vesnici a všem ukazovali jakýsi plakátek s portrétem osoby a velkým nápisem: HLEDÁ SE. Oči vojáků, již unavené a lačné po krvi, pátrali po okolí. Chtěli, aby to už vše skončilo. Viděla je z dálky, stodola nebyla moc blízko hlavní ulice vesnice, ale uviděla, jak se jeden z vojáků podíval jejím směrem. Kdyby byl blíž, uviděl by, co hledal. Všichni totiž hledali ji.
To ji donutila se ještě více usmát. Posadila se na kraj půdy plné slámy, rukama se zhoupla po tyči držící střechu a ladně dopadla na zem na nohy. Za další kupou sena, teď již v 'přízemí' stodoly kdosi zafrkal. "Tiše zlatíčko, ať ho neprobudíš." zašeptala dívenka a vydala se za centrem zvuku, za nádhernou hnědkou, která hned, jak jí uviděla, radostně zafrkala. Dívka jí podala ze své malé taštičky jablíčko, které klisnička začala radostně chroupat. "Ahoj, Taruško" zašeptala klisničce do ucha a ta také na pozdrav zařechtala. "Pšš" zopakovala opět a Tara jakoby kývla na souhlas. "Dojdu se podívat za Marghared a poté pojedem, souhlasíš?" otočila se, když si na záda dávala kožený toulec se šípy, luk a k opasku přidělávala těžký meč. Tara už zvedala hlava na zařechtání na souhlas, ale dívka zvedla ukazováček, klisna se na něj zadívala a sklopila hlavu. "Tak je to dobře zlatíčko"

Darkness Lives - 2. série - 11. díl

8. listopadu 2011 v 21:52 | liška

Vypráví Elisabeth
"Měli bychom si to rozmyslet, než si do něčeho pustíme po hlavě" odvětila nakonec Amy a pohlédla na náš kroužek. Nevydržela stále sedět na místě a proto pochodovala od zdi ke zdi a jen nervózně přešlapovala. "Jak můžeme vědět, že ti lidi nejsou mrtví?" vykřikla Chelsie a zděsila se, ale pokračovala. "Nějak musíme zasáhnout, toto vešlo moc daleko." "Víme to." odpověděla najednou dvojčata. Amy se s lehkým úsměvem koukla po Mikovi a on po ní. "Chvílema mi ty vaše společné schopnosti lezou docela krkem" zašklebila se zase Chelsie.
"Proč to dělá?" vytáhla zpět tuto otázky moje bývalá spolubydlící. "To kdybychom věděli...Vy by jste to měli vědět! Použijte to vaši juky kuky do budoucnosti a máme to!" Chelsie si prostě nedala pokoj. Určitě to dotáhne tak daleko jako minule, a bude tady holčičí rvačka. "Ale má pravdu. Nemůžete zkusit se nějak.... napojit na to?" Amy na tazatelku vykulila oči a jen zakroutila hlavou. A začala lehce palcem pod sebe, kde sedělo její dvojče. "On by to mohl umět" zašeptala a opět začala pochodovat. "My... Já, já to nikdy nezkoušel." zadrhl se. "Zkoušej bratříčku, zkoušej." došla k Mikovi Amy a poplácala ho po ramenech. "Zkusíme to spolu, možná, potom" zašklebil se na své dvojče, ta jen udělala další ze své škály ksichtíků a opět odkráčela na své pravidelné kolečko podél místnosti.
Najednou jako by se lehce zvedl vítr a ochladilo se. Ale nejspíše jsem byla jediná, kdo si toho všiml, lehce se oklepal a začal se rozhlížet kolem sebe. Všichni se bavili dál, Amy si s Chelsie opět vyměňovali své názory, vypadalo to, že si každou chvilku vjedou do vlasů, a Mike, který tomu jen s úšklebkem přihlížel a raději opět začal sledovat televizi. Ale Tanya se také otřásla a s údivem se na mě podívala. Amy se jen hluboce nadechla, ale když se na nás podívala, vypadal jinak... měla nějaké tmavší oči, tvrdší rysy. Zalapala po dechu a její oči opět změkly, začala se rozhlížet kolem sebe a chytila se za hlavu, jako by jí do ní někdo praštil.

Mezitím
Všude byla zima, zamlženo a bylo něco slyšet. Že by hlasy? Ale zde bylo na to, aby někdo mohl mluvit, moc prázdno. Hlasy šeptali melodii, však beze slov a ničeho, co by člověk mohl rozpoznat. Běhal z ní mráz po zádech.
Na vyvýšeném místě, na trůnu dalo by se říci, seděla žena. Nohy skrčené, levou rukou je objímala a druhou rukou přejížděla po chladném, kamenném trůnu. Zrak upírala do prázdna, její tělo se kývalo v podivném rytmu písně a ona polohlasně zpívala. Její hlas, tak medový a plný, naplňoval prázdnou místnost a doprovázel tiché, sotva slyšitelné hlasy. Byla bosa, na sobě měla jen lehké bílé šaty, podobný odstín, jako měla její kůže, a též její oči. Jen světle žluté vlasy měli jiný odstín, než jen bílou. Byla nádherná, takové jemné křivky mohl mít snad jenom anděl, či něco nadpozemského.
Do místnosti začali vcházet lidé, mluvili, hlučeli, ale ona se dále pohupovala v rytmu písně a potichoučku zpívala, pohled měla stále upřený do prázdna.
Jistý chlapec na ní začal výřit otázky, ale ona nedpovídala, jen dále zpívala.
"Neslyší tě, jdi pryč" odehnala ho malá dívenka s havraními vlasy, která právě také vstoupila do místnosti, chlapec pod jejím náporem raději rychle odešel.
Dívenka ženu pohladila po rameni a poté po tváři, cosi zamumlala a žena opět procitla. Její oči ztmavli, křivky ztvrdly. Rychle polkla a s vážným výrazem se podívala na černovlásku.
"Na co jsi myslela?" optala se opět černovláska. "Na minulost. Pamatuji si na otce." dívka sklopila oči, černovláska k ní přišla a objala jí. "Pamatuješ si na něj Thereso?" Samozdřejmně, znala jsme ho i déle než ty, sestřičko." Theresa nasadila lehký úšklebek. Ať se to nezdálo, a nikdo to ani nevěděl, ony byli sestry.
Pokrevní linie u lidí se schopnostmi byli spletité, bylo neuvěřitelné, kam až zasahovali.
Ony dvě byli z jedné z nejmocnějších rodin, sestry a nejlepší kamarádky, znamenali pro sebe všechno. Byli šťastná rodina, mocní rodiče a ještě mocnější děti. Jedna z nich dokázala jen zabíjet pohledem a převtělovat svou duši do jiných těl a tak přežít neuvěřitelné spousty let naživu. Druhá vládla přírodě, ovládala živly a byla jedním z nejsilnějších zaříkávačů. Obě dokáží obelstit samu smrt.
Měli pomáhat, místo toho ničí. Ale jen jediná věc je změnila, cosi se v nich zlomilo. Když zabili jejich nevinného otce.
Stáli zde, dvě sestry, ruku v ruce a přemýlali nad svou minulostí.
Ale budoucnost bude ještě horší.
Jen tak zde stáli a okolo nich se vířili duše zemřelých lidí, které opět brzy vyplují napovrch.

Darkness Lives - 2. série - 10. díl

19. října 2011 v 18:41 | liška
Amy mě doslova vtáhla dovnitř a vedla mě chodbou do malé kuchyňky s obývákem, já jen na ní divně koukala, nechápala jsem, co má za lubem. V obývacím pokoji sebou sekla vedle svého dvojčete na pohovku a já se pomalu posadila její okraj. "Tohle dávají celý den" prolomil ticho Mike. "Spidermana?" zasmála se Tayna, která právě vešla za námi do obyváku. "Ahoj" zašeptala směrem ke mně a já ji odpověděla. Vypadala úžasně, dlouhé světle hnědé lokny jí spadali přes ramena a splývali s letními béžovými šaty, které obepínaly její úžasnou postavu. Hodně se změnila od doby, kdy jsem jí viděla poprvé, jediné, co jí zůstalo stejné byla snad jen povaha a olivová barva pleti. Z mé roztomilé spolubydlící, ještě na 'naší škole' tu byla nádherná dospělá žena. Nechápala jsem jí, že zůstala s námi, když už je plnoletá, měla tolik možností. Bude moci jít na vysokou, najít si konečně přítele, no vlastně jednoho má, či měla, dlouho jednoho přítele, to nevím, jak to teďka s ním má... Ale vlastně teprve tento rok maturuje, ale co dál? Ale když jsem se teď podívala do jejích věčně veselých očí, byly povadlé, smutné. A když jsem se na ní koukla podruhé všimla jsem si, že je celá taková 'povadlá', smutná. "Co se děje?" naznačila jsem ústy směrem k Tanye. "Potom" zašeptala mi a já jen přikývla a otočila se pomalu zpět k ostatním.
"Nech toho, tohle je důležitý" zabručel Mike a stále neodtrhl oči od televize, kde zrovna pavoučí muž bojoval se skřetem. Najednou ale jsme uslyšeli znělku televizních novin a moderátorka na obrazovce.
"Vítejte u rychlých televizních správ. Ozvalo se nám již několik občanů, kteří nabízeli při této situaci pomoc, velmi Vám děkujem." moderátorka zmizela, ale na obrazovce začali běžet fotky nějakých lidí. "Již druhý den po celých spojených státech mizí lidé jakýmkoli způsobem. Žádné stopy, nikdo nic neviděl, ale již se nevrátili domů. Mizí lidi neuvěřitelným způsobem. O co se jedná? Další, ale tentokrát opravdu závažný, teroristický útok, spiknutí, či něco úplně jiného? Prosím, pokud něco, cokoli víte, zavolejte nám." všichni jsme úplně stuhli a vypařila se nám barva z obličejů. "A dnes byl jeden ze zmizelých mužů nalezen mrtvý, 50 kilometrů od svého domova, v lese, rituálně zavražděn." přivřela jsem oči, zvedl se mi žaludek.
Po obrazovce stále běželi fotky různých lidí. Když jsme konečně zase otevřela oči, pozorněji jsme se zahleděla na televizor. Najednou tam byla fotka jednoho muže... muže, kterého znám již velmi, velmi dlouho a je to jeden z mých nejbližších. Zavrávorala jsem a začala lapat po dechu. "Co se děje?" podepřela mě a vyděšeně se mi zadívala do očí. "Ten... ten muž!" začala jsem horlivě máchat rukou, která nakonec skončila sevřená u mých úst, snažila jsme se nerozbrečet. "Tohle je můj táta." zašeptala jsem a všichni se na mě rychle otočili.
"Mezi těmi lidmi je tvůj táta?" vykulila na mě oči Tanya, která mě stále podpírala. "Nikdy jsi o něm nemluvila" šla jsem se raději posadit. "Nežije s námi. No, spíše nežil" na začátku druhé věty jsem se lehce zasmála, teď již dlouho nežiji ani s matkou. "Rodiče se rozvedli, snad ještě dříve než jsem se narodila, proto také mám příjmení po matce" "To je mi líto" objala mě Amy, která seděla vedle mě. "To je v pohodě. Člověk si zvykne" usmála jsem se a také jí objala. "Ale našel si ženu, již dlouho jsou opět svoji a asi už je spokojený. Mají malou holčičku." usmála jsem se.
"Proč si myslíte, že se to děje?" pokračovala Amy. "Určitě za tím stojí Andora." začal Mike a všechny pohledy se upřeli na něj. "Když žila svůj 'první, pravý život'" naznačil do vzduchu uvozovky. "chtěla zabít všechny, kteří by ji jakkoli podporovali, lidé se schopnostma, ab vládli a ostatní, obyčejní lidé, byli něco jako podstatná rasa ne?" "Bohužel ano" odvětila Chelsie, která se objevila ve dveřích z kuchyně. "takže si myslíš, že je chce všechny zabít?" vykřiklo na něj jeho dvojče. "I když možná máš pravdu. Třeba to je někdo, kdo jí někdy nějak ublížil..." pokračovala Amy a po chvilce se zamyslela. Uběhlo Pár desítek, ba i sto let od jejího uvěznění "či její potomci, z těch rodin, kteří jí uvěznili. Chtěla by odstranit všechny, kteří by ji vadili se svýma schopnostma, do by dávalo smysl." dokončila svou úvahu. "Tím pádem, už bych byla mezi nima" usmála se Chelsie a přisedla k nám. "Můj táta nemá schopnosti... ani není ze žádné takové rodiny." uzavřela jsem Amyin monolog. "Nemá schopnosti?" zopakovala po mě Amy. "Jo, nemá. Ale matčina linie ano. Takže jak bych to řekla... asi nejsme čistokrevná." zasmála jsem se. "Tak proč by ho unášela?" pokračovala Amy. "Protože je to její táta. Její krev," opět předčasně ukončila Amy Chelsie. "Andora nemá zpět všechnu svou moc, ne?" podívala se po nás a pokračovala. "Tedy minimálně né tu spojenou s živlama. A jelikož tebe nezabila..." opět jsme zalapala po dechu, protože jsem vše rázem pochopila, než to Chelsie stačila doříct. "na obnovení alespoň většiny její síly stačí tvoje krev. Rituál udělaný někoho z tvé pokrevní linie. A aby poté dosáhla ještě větší síly, musela b tě zabít. A vzít ti tvou sílu." sklouzla pohledem do země a pak opět na mě. "Musí ho zabít?" zašeptala jsem. "Ne. Naštěstí ne, tedy, doufám..." "Jo, to tvoje 'čarodějný knihy' to neuměj vysvětlit dost dobře." zašklebila se Amy. "Děsně vtipný" odsekla jí na to Chelsie. "Holky, nechte toho!" zakřičela Tanya a utnula je tím, než by si vjeli do vlasů, jak to často dělávali. "Tak co teď?" oddělila Amy každičké slovo a pohlédla na Chelsie. "Nevím. Vážně nevím."

Darkness Lives 2. série - 9. díl

25. září 2011 v 9:17 | liška


Nezajímalo nás, že nebe kolem šedlo, vše se nořilo do tajemných stínů. Seděli jsme zde jen my dva. Já mu dlouho vyprávěla 'celý můj příběh', věc která mi od základů změnila, a přehoupla vzhůru nohama, můj dosavadní život. Chtěla jsem mu říci celou pravdu, ale přesto některé věci jaksi obejít. Měl otázky a já se na ně snažila pravdivě odpovídat, tedy, pravdivě, jak to šlo. Bála jsem se avšak jak by reagoval na chlapce, díky kterému jsme se vlastně spolu potkali, na Jeremyho

"Mám ještě jednu otázku" hlavou jsem pokynula, ať mluví. "Za kým jsi to tehdy na hřbitově byla, když jsme se poprvé potkali?" zahleděl se mi do očí a já se v těch jeho čokoládových doslova a dočista ztratila.

V krku se mi objevil knedlík, vyschlo mi v krku a já najednou nevěděla, co odpovědět. Jen jsem tam tak chvilku seděla vedle něj, s pusou pootevřenou a nebyla schopná slova. Nakonec mě napadla vcelku dobrá i pravdivá odpověď, která se vyhne přímě odpovědi. "Sám si říkal, že ač je to velmi morbidní, na hřbitově 'najdeš klid'. A jak jsi právě slyšel, měla jsme těžší období, potřebovala jsme být daleko od ostatních, uklidnit se, snažit se nabrat sílu a usměrnit myšlenky." jen sladce zavrtěl hlavou a nechal to, naštěstí, 'plavat'. "A jak to všechno skončilo?" vyhrkl najednou. "Skončilo?" zopakovala jsem. "Ano, jak to dopadlo?" "Brade, tohle není žádná pitomá pohádka!..." chtěla jsem pokračovat, ale on mě přerušil. "To si ani nemyslím." tentokrát zase já přerušila jeho. "Tohle je skutečnost! A konec?! Žádný není, pořád to pokračuje, kdoví, co bude dál." pomalu jsem sklopila zrak. "A co si myslíš, že se stane?" "Neopovažuji si to říct, nechci nic přivolat ani zakřiknout." teď jsem říkala jen čistou pravdu. Bála jsem, se, co se stane dál, ale cítila jsem, že to bude blízko, až moc blízko. Hlavně, ať do toho nezatahuje nikoho jiného. "Neboj se, to bude dobrý. Dokud budeme spolu, nic se ti nestane." přitáhl si mě k sobě a já položila hlavu na jeho nádhernou hruď. Zašklebila jsem se, kdyby to tak byla pravda - Dokud budeme spolu, nikomu se nic nestane, vše bude dobré. Ale on to myslel naprosto vážně. Z něho samého jsem cítila sílu, ochranu, měla jsme pocit, že i kdyby se teď mělo stát cokoli, on mě před tím ochrání.

Teplý letní večer provířil studený vánek, lístečky kolem nás začali tančit.

I po všem, co jsme mu tento večer řekla, mě nedosuzoval. Dovedl mě až k našemu domečku, zde mě letmo políbil a vydal se směrem domů.

Rázně se ochladilo, a hned, jak mi zmizel z dohledu, mi přeběhl mráz po zádech. Slyšela jsem kroky, šepot. Zběsila se za ním otočila, ale uviděla jen ztemnělý keř. Musí se mi to jen zdát, už je pozdě, jsem ospalá pomyslela jsem si a vydala se ke dveřím domečku. Avšak znovu jsem uslyšela hlasy a kroky, posunuli se a já vytřeštila oči přitiskla se ke zdi domu. Stále nikde nikdo.

Poslala jsem vítr, aby pročesal okolí, zda zde nikdo není, nic nenašel. Již zklidněná jsem dala klíč do zámku a když ho otočila, znovu to slyšela. Pohnulo se to směrem, kudy Brad odešel. Opět jsem se za hlasy otočila, v tu samou chvíli se dveře pohnuly, já byla o ně opřená a s výkřikem jsem spadla na zem. Dveře otevřela Amy a teď na mě jen tupě zírala, jak se válím, pod jejíma nohama. Opět jsem to uslyšela, a vyhlédla ven ze dveří. "Slyšíš to?" zašeptala jsem vyděšeně k Amy. Ta jen divně srolovala spodní ret, vyšla ze dveří, rozhlédla se jen se vrátila zpět. "Co bych měla slyšet?" zatřepala jsme hlavou, jako kdybych měla vše zlé vyhnat z hlavy a konečně se postavila. Vykročila jsem opět z baráku, měla jsme divný pocit ohledně Brada. Ale Amy mě chytila za zápěstí a zatáhla mě zpátky. "Pojď, musíme ti něco ukázat."

Darkness Lives - 2. série - 8. díl

7. září 2011 v 18:50 | liška
Jako bych se skoro vznášela nad zemí a pohrávali si s lístky na okolních stromech. Větřík lehce plynul ve směru mých myšlenek.
Přemýšlela jsem o tom, co říkal Brý. Bylo to zvláštní, přesně jsme si dokázala představit, co by Awa dokázala, ale přitom mi to přišlo tak neuvěřitelné. Podle Brýho mám neuvěřitelnou moc, ale neumím jí využívat ani polovinu, by, ani čtvrtku.
Avšak při konci jeho vyprávění, mě zaujala jedna věc. Aby jsi získal totální moc nad živlem, v mém případu nad živly, musíš objevit jeho podstatu, jeho vnitřní sílu, jako kdyby to byla osoba, člověk. Prý najít jeho "patrona". Pokud se o to asi budu chtít pokusit, bude to hodně složité, no, minimálně budu muset alespoň to, co mi říkal Brý pochopit.
"Tady jsi!" vykřikl najednou kdosi vedle mě, až jsem poskočila. "Jsi v pohodě?" pokračoval hlas trochu podezřívavě. Já se však s naprosto klidným obličejem otočila. Nikdo nepokračoval ve rozhovoru, jen on si mě k sobě lehce přitáhl a jemně mě políbil. Když se odtáhl ještě jsem chvíli nechala zavřené oči.
Ale když jsem je otevřela, zvážněla jsem. Jako kdyby mnou projel záchvěv něčeho, co bych přesně teď měla udělat, že by instinkt? Teď jsme si byla jistá, že mu všechno řeknu, musí všechno vědět. Když né on, kdo tedy ano?
"Musím ti něco ukázat" zašeptala jsem, chytla ho za ruku a pokynula, aby mě následoval.
Nevím, proč jsem to udělala, a jak mě to napadlo. Ale věděla jsem, že toto musí vědět, on ano.
"Víš, jak občas bývám... nevím jak to říci... jiná?" on odpověděl až po chvíli, nejříve se roztomile rozesmál. "Jo, jsi jiná, ale to se mi na tobě tak líbí." zase se usmál, zřejmně mě vůbec nepochopil. "Já myslela něco úplně jiného, ale..." přivřela jsem oči a nedokončila větu. "Jak jsem říkala, musím ti něco ukázat. Nevím, jaký na to budeš mít názor, a jaký budeš mít názor na mě, " moje vlastní slova mě bodla u srdce " ale jedno vím jistě. To tohle musíš vědět. Vím, zní to divně, ale brzy to pochopíš." zahleděla jsem se jeho nádherných čokoládových očí, očí plných soucitu a porozumění. Ach jo, do čeho se to ženu. Více už jsem nemluvili, jen se lehce podívala na malý stromek stojící nedaleko nás, Brad se podíval tím samým směrem. Nechápavě se na mě znovu otočil, ale já jen přivřela já jen ucítila teplo po celém mém těle a uslyšela praskot dřeva.
Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Bradův vystrašený výraz, který jen stěží zadržoval výkřik. Oheň ustal. Když jsem přišla opět ke stromu, lehce jsme ho pohladila a on byl zase "jako nový". Lístečky mu dorostly a po spálení nikde nic.
Sklopila jsme hlavu a bála se, co příjde. Jeho výraz se však změnil, z vyděšeného a bledého do užaslého. Opět se tak usmál, až s emu na tvářích začaly rýsovat malé ďolíčky.
"Proč jsi mi o tom neřekla dřív? To je úžasný!" "Co... cože?" vykulila jsme na něj oči.
"Překvapil jsi mě. Ale to... ještě zdaleka není všechno." zase jsme ukončila šťastnou chvilku. A řekla mu "celý příběh".

___________________
Dnes, takový slabší díl ;)

Darkness Lives 2. série - 7. díl

30. srpna 2011 v 20:32 | liška

Z bezesné noci mě probudilo cosi, co mě začalo šimrat po nose. Rychle jsem otevřela oči a jen si s úsměvem zjistila, že to jsou jen paprsky slunce prostupující mým oknem. Slunce, jak zvláštní, už takovou dobu nevylezlo spod tmavých mraků. Že by to bylo mou náladou, či čímkoli v této chvíli spojeno se mnou? No, co já vím.
Protřela jsem si oči a bloumala nad včerejším večer. Páni, takto už jsem se necítila opravdu dlouho. Rychle, plna energie, jsme vylítla z postele. Ale když jsem chtěla udělat další krok, o něco jsem u postele škobrtla a zavrávolala jsem. Otočila se a uviděla něco se blyštícího pod postelí. Hned jsem poznala, co to bylo. "Kdybych už tě nemusela nikdy použít..." špitla jsem sama pro sebe. Byl to můj starý, dobrý, meč, ještě z naší školy. Vytáhla jsem ho z kožené, zdobené pochvy a zadívala se na něj. Teda, pěkně stěžknul od té doby, co jsme ho měla naposledy...nebo to bude tím, že jsme ho tak dlouho nedržela? Stále se nádherně blýskal, spatřila jsem se v něm. A ty slova, která jsme řekla? Věděla jsme, že toto je jen období klidu před bouří, něco příjde a bude to velké, zlé,silné
Nejdříve jsem se rychle usmála, ale když jsem ho pořádně chytila projelo mnou cosi, co jsme nedokázala pochopit. Celá jsme se zachvěla a ve svém odrazu jsme viděla, jakým příšerným způsobem se změnil výraz v mé tváři. Přesně jsme věděla, když jsme ho naposledy držela. Je to snad několik let zpět, když jsme utíkali "z onoho hradu/sídla (jak tomu chcete říkat)". A za námi se vydala osoba, já ji odhodila a můj meč si vzala nazpět, poté jsem tu osobu chtěla zabít, ale nevím, co to bylo, co mě donutilo, to neudělat. Bylo to to, že jsem ho milovala víc, než cokoli jiného? A stále miluji. Ale v mém srdci našel i někdo jiný místo.
Zděsila jsem se sama sebe, jak to přemýšlím, co to dělám a rychle jsem uskočila, meč s rachotem dopadl na zem. Zamřela jsme oči, polkla a dvakrát se rychle nadechla a zatřepala hlavou, jako kdybych chtěla z ní zlé myšlenky na minulost a to, co se uvnitř mě děje, zapudit. Přála jsem si, aby to pomohlo, ale opak byl pravdou, bylo mi lépe.
Rychle jsem prolétla po schodech, chodbou a rychle ven. Kamarádí se na mě jen podívali, už otevírali pusu, aby něco řekli, ale to už jsme byla za vchodovými dveřmi.
Venku mě přivítal teplý jarní větřík, který mi začal cuchat vlasy a vhánět sebevědomí a dobrý pocit do těla.
"Hej!" uslyšela jsem opět vtíravý hlásek a otočila se na mého nádherného bělouši. "Co? Dostanu další kázání?" odsekla jsem sarkasticky. Brý přiklusal ke mě a já ho začala hladit po jeho narůžovělém čumáčku, hned mě obměkčil. "Promiň, Brý... Já jen... to nic" "Ten meč, viď? Pořád tě pronásledujou vzpomínky?" zalapala jsem po dechu a začala na něj zírat. "Jak...!" nenechal mě ani doříct větu: "Spojení mezi člověkem a námi, koňmi je mnohem větší a silnější, než si myslíš, než ti kdokoli řekl. Jsme propojeni. Dokážu vycítit, co se s tebou děje, co cítíš, dokonce i někdy vidět a prožívat přesně to, co ty. Když se soustředím. Vidíš, i mluvením, se ti dokážu dostat do hlavy, jen tobě, pokud chci." stále jsem na něj nepřestávala zírat, i když, teď se můj výraz lehce pozměnil, už nebyl vykulený, ale uchvácený. "Páni," vydala jsem z sebe, zabořila hlavu do jeho hebké hřívy a pokračovala: "je to úžasné. A proč jsi mi to neřekl?" Brý pobaveně zafrkal. "Bavilo mě to, tedy, dokud jsi zase nebloudila ve vzpomínkách a v tom, co se stalo. Ty začátky byla nevydržitelné, jsi silná." já se jen "pod vousy" usmála, najednou jsme se však zarazila. "Dokážu to i já? Dostat se, tobě do hlavy?" chvíli bylo ticho, ale nakonec odpověděl: "Ne... né teď." "Jak "né teď"? Jak to myslíš Brý?" "Ono... je to složité, hoodně složité. Jenom hodně málo lidí se dokázalo takzvaně "dostat do hlavy svým koním". Musela by jsi... musela by jsi najít Awu." sklopil oči a otočil se ke zády, chvíli jsme se bála, aby po mě nevykopl. "Awa? Co to je? Zní to... eh..." chtěla jsme odpovědět něco ve smyslu "divně nebo prapodivně", ale Brýmu se rozzářili oči a opět se ke mě otočil a přerušil mě. "Počkej něž něco řekneš, mohla bys litovat. Awa... je to nepopsatelné. Je to něco jako energie všeho žijícího, duch samotného ducha, duch zemřelých, něco, kdo doprovází duše na druhou stranu, a přitom ty nejšťastnější vzpomínky a chvíle vše životů, pointa nepochopitelných snů... Pátý živel. Neuvěřitelná síla.Vrchol všech sil, neuvěřitelná, mocná a přitom lehká a jemná. Je to část tvé duše, a přitom celé cizí" "A k čemu všemu ji potřebuji?" " Aby jsi nalezla sama sebe, svůj klid, svou vnitřní rovnováhu. A dosáhla tak neuvěřitelné síly, o které se mnohým lidem může jen zdát. Jak jsem říkal, pátý živel do počtu. Toto neobjevila ani Pandora, a to je tak mocná. Je těžké jí objevit, ale výsled, je neuvěřitelný"

Darkness Lives 2. série - 6. díl

19. srpna 2011 v 20:04 | liška
"Hmm, ještě chvíli... ještě pět minut..." zabručela jsem ospale, když jsem se zase někdy probudila. Začala jsme se pomalu zvedat, protože "šťouchání" neustávalo. Pomalu jsem také otevřela oči a začala se rozhlížet kolem sebe, také jsme zjistila, že ležím na něčem měkkém, ale pichlavém... "Stává se ti to často?" uslyšela jsem v hlavě známý hlásek a před sebou uviděla něco rozmazaného, co na mě podivně čučelo. Lekla jsem se a uskočila. Vzápětí však také vykřikla, protože jsme se lehce posunula a pode mnou již něcí zmíněného "měkkého a pichlavého" nebylo. "Áááá!" Když jsme opět otevřela oči, a konečně dokázala zaostřit, uviděla kde jsem a přesně věděla, co se stalo. Nade mnou se neskláněla nějaká příšera, ale můj, čím dál tím otravnější, hřebeček, a já ležela pod jeho nohama. Nejspíše se mi nějak podařilo usnout na seně, když jsem sem byla Brýmu dnes dávat oběd. "Stává se ti to často?" "S tebou, čím dál častěji." odvětila jsem a úšklíbla se na Brýho. Ten je mě "propíchl" pohledem a zafrkal. Já impulsivně pohlédla na hodinky a zděsila se. "Ježiš, to už je tolik? Já musím běžet, ahoj, měj se!" "Kam zase letíš?" "Za Bradem Brý, za Bradem... ale to už asi víš." "Myslím, že by jsi ani neusnula, kdyby jsi si s ním včera do noci nepsala." rejpavě odvětil "Ale ty seš mi nějakej chytrej. Ahoj!" křičela jsem z dálky a uháněla jsem směrem do města.
Noo... Proč za Bredem? Zjistila jsem, jaký doopravdy je. Není to žádný namachrovaný frajírek, jako ostatní. I když hezký je až moc, vrrr. Hodně jsme se sblížili.
"Ahoj" pronesl náramně šarmantní hlas, který mě vyvedl z mého snění. " Ahoj, tak jdeme?" s úsměvem jsme odpověděla na pozdrav Bradovi. On je přikývl a my se vydali směr park, měli jsme ještě chvíli a poté vzhůru do kina, poslední dobou jsme takto chodívali často.
Bavili jsme se náramně a on na mě stále hleděl Je úžasnýma očima. Tmavě hnědé, až čokoládové, a přitom v nich bylo ještě něco víc. Že by důvěra, kterou jsem do nich vkládala? Na důvěře si on hodně potrpěl, nesnášel, když mu někdo lhal. Já jsem mi vždy začala říkat vše, kromě jedné věci... jaké by to asi bylo, kdybych mu "o nás" řekla pravdu, řekla pravdu o mě? Přišlo by mu to fascinující, či by mě považoval za nějakou zrůdu? Bojím se, snad bych nikdy nemusela stát před nějakým rozhodnutím, které by se týkalo tohoto odkrytí. Někdy si všímá, že jsem chvílema taková ... jiná. Vzpomínky mě dohánějí, a schopnosti se snažím využívat často, abych "nevyšla ze cviku", ale on mě nikdy při ničem nemohl vidět, doufám.
Nejdříve jsme zamířili do parku. Krásný anglický park, neuspořádaný, plný překrásných stromů, nakrátko zastřižené trávy, podivuhodných keříků a rostlin, proťatý písčitými cestami. Na travnatých plochách si lidé dělali pikniky, bylo tomu tak i dnes. Zamířili jsme k takzvané "rychlé vodě", parkem totiž protékal takový uměle vyvolaný potůček, lidé se v něm prouzdali. Dnes byl krásný, teplý letní den, tak jsme neváhali, sundali si boty a také se v tomto potůčku svlažili. Já přivřela oči, pocítila jsme náhlý nával síly z této chladné vody, ale z právě posekané trávy všude kolem.
Opět z mého menšího zasnění mě cosi vyrušilo. Malý cákanec z vody mi přistál na ruce, okamžitě jsem otevřela oči a podívala se, kdo to udělal. Naproti mě se křenil Brad. "To ti nedaruju!" řekla jsem s úsměvem na rtech. Tak jsme na sebe, jako malé děti, začali cákat. Už dlouhou dobu jsem se tak neuvolnila, připomínalo mi to staré, ještě dobré, časy. Já se lehce pomáhala vodním živlem, aby mé "stříkance" byly přesnější a silnější, Bradie (jak jsem mu začala říkat :)) se jen divil, jak to dělám. "Woow" vykřikla jsme najednou, když mi ujela noha a já už padala, padala a znovu padala do potůčku, avšak něčí silná ruka mi chytila kolem pasu a přitáhla si ke mě k sobě. Takhle blízko už jsem dlouho od nikoho nebyla. Jednou rukou mě stále držel kolem pasu a druhou mi odhrnul pramen vlasů z obličeje. Bála jsme se, co se stane, ale on se mě jen zeptal: "Šla... šla by jsi se mnou na ples El?" Ano, ano. Za pár dní pořádala naše škola menší ples, krucinál. Touto otázkou mě zarazil. O něčem takovém jsem se bavila naposledy s... krucinál! Proč mi ho furt všechno připomíná? I když jsme právě v náručí toho snad nejhezčího kluka z celé školy? "Ráda." odvětila jsem jen nakonec.
O pár dní později
Začalo dohrávat pár posledních písniček a bylo po všem. Můj první ples v životě., Musím však říci, že jsme si to tedy užili opravdu náramně. Bradie je opravdu dobrý tanečník, to byla jedna báseň. A mě se konečně vyplatilo chození na společenské tance, strávila jsme s tou pitomou učitelkou 3 roky!
Vyběhla jsme ven na čerstvý vzduch, v hale bylo už moc zadýcháno.
Brad však cupital za mnou. Po chviličce jsme se zastavila a jen se koukala na hvězdy, obloho byla krásně jasná. Najednou mě někdo však chytil za ruku a opět si mě k sobě přitáhl. "Jsou nádherné, viď?" zeptala jsem se ho a stále hleděla na hvězdy. "Je to kouzelné, nepochopené, jako ty." na tyto řečičky jsem nikdy nebyla, ale toto mě opravdu potěšilo, až jsme se sama sobě musela usmát. Pohlédla jsme mu do tváře a i beze světel jsem rozeznala jiskru v jeho očích. Opět mi jednou rukou odtáhl pramen vlasů z obličeje. Ale neopakovalo se to, jako tehdy v parku. Políbil mě
Věděla jsem, že si to asi také budu časem vyčítat vyčítat, ale polibek jsme mu opětovala, dlouze a vášnivě.
Stále v mém srdci je z velké části Jeremy, ale Brad se tam neodmyslitelně také zapsal. Ani jsem nevěděla, co dělám, ale přesně jsme věděla, co teď chci - zůstat v jeho náručí, líbat ho a cítit tak úžasně, jak už dlouho ne.
A jak také říká Chelsie - Žij pro přítomnost a nezabývej se minulostí

Darkness Lives 2. série - 5. díl

11. srpna 2011 v 11:11 | liška

Čas rychle plynul.
Nebyla potřeba ho vnímat, vše bylo stejné, stereotypní.
Tohle se nedá považovat za život, spíše něco "na způsob života" čím prolézám, to je pravý výraz.
Každý den se bát o své blízké, nikdy nemůžu vědět, co se stane. Lepší by bylo, kdyby vše skončilo, rychle, teď.
Kdyby to trvalo jen pár hodin, dní. Toto trvá již spousty dní, i týdnů, měsíců, dokonce už i několik let. A stále se nic neděje. Nemá všechnu svou sílu, potřebuje mě, aby jí dosáhla. Ale nevyhledává mě, či přesně ví, kde jsem a jen si se mnou hraje?
"Ticho před bouří." tak se k tomu vyjádřila Chelsie, když jsme opět byli uvnitř domu, já seděla v mém pokoji na malé bílé pohovce a ona jen s kamenným pohledem na tváři koukala z okna. "Proč to neukončí?" "Nechce, očividně. Ale El, nechmurně se pořád. I tak si ten život musíš užít. Každou Pojď, co kdybychom šli na nákupy?" v okamžiku změnila výraz a otočila se na mě. Já si jen s lehkým úsměvem povzdychla a zavrtěla hlavou. "El," pokračovala a přisedla si ke mě, "kde je ta dívka, která se snažila užívat si a vychutnávat každou chvilku? Věčná optimistka, která vždy dokázala obrátit nudu v pravý opak?" pronesla od srdce a zadívala se do mých očí. Ani jsem si neuvědomovala, že bych někdy taková byla. "Asi pryč. Kdyby vše zůstalo při normálu, byla by taková stále." opět jsem si povzdechla. "Chtěla bych mít opět normální problémy. O co se vlastně holky v mém věku zajímají? O kluky? O Make-up? O to, co si vezmou na sebe na další párty?" vykulila jsem na ní oči, ale opět začala litovat toho, co jsem řekla. "Promiň." Chelsie na mě pořád koukala se stejným výrazem, ale teď se zakřenila. "Jen si ulev prosimtě. Ale ve své podstatě můžeš být jeden z nejšťastnějších lidí na světě. KOmu by se o tom snilo? Ovládat živly, přivolávat si počasí, způsobit déšť, bouřku. Zapálit myslí oheň... je tolik možností" Bylo to zvláštní, ale poslední dobou to byla vždy Chelsie, kdo mi jako jediný rozuměl. Mike je suprovej kamarád, ale, ten kamarád. Amy neustále někde lauzuje a Tanya se dosti uzavřela. S Chelsie jsem mohla mluvit o čemkoli, byl mi, jako člověk, nejblíže.
Měla jsem své úlety, kdo také ne, bláznila jsem, ale i tak mě brali za kamarády.
Snažila jsem se na všechno zapomenout, když se také nic nedělo. Že by jí stačilo, že je zpět? Ne, ne, né, musí za tím být něco více.
Snažila jsem se na to přestávat myslet. Věnovala jsem se škole, stále drzejšímu Brýmu, a dokonce i Bradovi. Nakonec to nebylo jen takové otravné sluníčko, je zcela jiný, když ho člověk pozná. Věřil my a já jemu, jedinou věc bych mu neřekla. Bála jsem se, jak by na to reagoval. Příjmul by to, či by mě považoval za nějaké "monstrum"?
Nuže, čím více nad tím budu přemýšlet, více toho neprobádám a nezjistím.
Teď bych se věnovala důležitějším věcem. Třeba na to, že přestanu o všem přemýšlet a oddám se spánku.
________________________________________________________________________________
Další nějaký oddychovější a o dost kratší díl, než normálně. Od příštího dílu se toho zase začne dít více, a nebude to zrovna dobré. tedy, minimálně né pro Elisabeth
 
 

Reklama